Sylvain Chomet: animovaná fuga

Režisér decentně vtipného animovaného snímku Trio z Belleville Sylvain Chomet je v soukromí soustředěný, obsáhle a soustředěně hovořící. Zamyšlený a přesto šarmantní a charismatický. Inu, Francouz.

Film Trio z Belleville je vyprávěn beze slov. Tolik spoléháte na sílu obrazu?
Není to tak, že by pro mě byl obraz dominantní. Pro mě je nejdůležitější animace, pohyb postav, jejich mimika. Proto jsem se vyhnul dialogům, vše podstatné vyjadřuji animací

. Souvisí absence dialogů i se zaměřením na dětského diváka?
Neřekl bych. Trio z Belleville není primárně filmem pro děti. Nechtěl jsem udělat dětský kreslený film, protože to dělají všichni autoři animovaných filmů – všechno je v nich jasně nalajnované, víte hned, kde je dobro, kde zlo. Tomu jsem se chtěl vyhnout. Takže pokud můj film přitáhne děti, bude to spíše díky jejich zvědavosti.

Trio z Belleville má zvláštní, melancholicky laděný humor. Je vám tento styl humoru blízký?
Podle mě je humor v tomto filmu založený na pozorování a vývoji hlavních postav. To, jaký život žijí, jak se pohybují a kam směřují jejich osudy. V tom spočívá úsměvná stránka snímku. Není založený na okamžitém gagu. Situace na sebe navazují a v jejich řetězení spočívá vtip. Tento přístup k humoru mám rád.

Některé situace, například společná večeře Šampiónovy babičky s triem starých dam, zavání až surreálnem. Osobně mi tato scéna připomněla „pohyblivá kuřata“ v Lynchově Mazací hlavě.
Ano, na první pohled je to zcela běžná situace. Ale když vstoupíme do světa oněch dam, zjistíme, že je plný násilí. Jedí pouze žáby, k jejich lovení používají granát a podobně. Sledujeme babičku, která se nejdřív na jídlo těší, ale když vidí, co jí dámy naservírují, vyděsí se. Potom se vlastně během podávání dalších chodů už jen mračí, neboť ví, co bude následovat. Surreálnost této scény podle mě spočívá v tom, že je divák vhozen do zvláštní situace a nedostane vysvětlení. Třeba když babička bere do rukou noviny nebo chce uklidit jídlo do ledničky a dámy jí to zakazují. Nevíme proč a vysvětlení se nám dostane později. Přirovnal bych tuto situaci například k Buňuelovým filmům – kdosi tam postupně otevírá zásuvky u stolu a divák netuší proč. To mi například vadí na amerických animovaných filmech, vše je v nich okamžitě řečeno a jasně vysvětleno. Mám rád filmy, v nichž se mezi divákem a tvůrcem vytvoří určitý vztah. Použijeme-li hudební terminologii, nabízí se srovnání mezi fugou a rock’n’rollem. Rock’n’roll je hudba založená na okamžiku, je jasně daná a definovaná, nejde příliš do hloubky. Ve fuze se objeví určitý hudební motiv, ten je následně variován, na chvíli zmizí a poté se opět vynoří.

Zmínil jste hudbu, váš film na ni klade velký důraz. Jakou muziku máte rád vy osobně?
Vyrostl jsem na Beatles, Rolling Stones a Pink Floyd. V pětadvaceti jsem ovšem populární hudbu přestal sledovat a přešel jsem na klasiku. Na koncerty moc nechodím, spíš si kupuji CD. Mám rád Mozarta, Ravela, Šostakoviče, Prokoffjeva, Bachovy klavírní koncerty. Pokud jde o hudbu v mém filmu, je opravdu důležitá. Nejde jen o hudební doprovod, ale o jednu z hlavních postav. Každá skladba je parodií na určitý hudební styl, nicméně je složená seriózně.

A pokud jde o vaše oblíbené filmy?
Nemám vyloženě oblíbený žánr, prostě mě baví filmy. Líbí se mi snímky, které jsou vtipné, nicméně byly natočeny velmi seriózně. Nemám v oblibě prázdné rádoby intelektuálské výplody, kterých bohužel ve Francii vzniká poměrně dost. Mám v oblibě Buňuela a Felliniho, podle mě jsou jejich filmy velmi vtipné. Někdo by je mohl označit za přehnaně artistní, ale já je vnímám jako chytře humorné. Líbí se mi, když mě film překvapí. Pokud jde o americkou kinematografii, ve valné většině mi stačí zhlédnout upoutávku a vím, o čem to bude. Už na to do kina nemusím chodit. Ale výjimky samozřejmě existují, například V kůži Johna Malkoviche. A velmi si vážím například Spielberga, mám rád jeho výpravné dobrodružné filmy. Je to výtečný vypravěč se skvělým vizuálním nadáním a dětskou duší. Nicméně taky dokáže natočit pěkné sračky.
Mám rád, když se v kině mohu „vznášet“, když mě film vtáhne do svého světa tak, že zapomenu na realitu. Pokud jde o můj vůbec nejoblíbenější film, je jím Zpívání v dešti. Krásný, veselý, vtipný. A je v něm hodně swingu.

Jak se coby autor komiksů díváte na boom komiksových filmů – Spiderman, X-men, Daredevil a další?
Tyto filmy mě nezajímají, jsou určeny adolescentům a ne mojí generaci. Podle mě pouze ukazují na nedostatek představivosti tvůrců. Nejsou schopni přijít s něčím novým, neustále točí stejné náměty. Je to trochu paradox, protože ve čtyřicátých a padesátých letech to byla právě evropská kultura, která inspirovala americkou filmovou tvorbu. Dnes je tomu naopak. I ve Francii se už chytli boomu filmů na efekt, viz Asterix a Obelix. Ale takhle se to nedá dělat. Film a komiks nejde takto vulgárně sloučit. Filmový jazyk je naprosto odlišný od jazyka komiksů a obojí vyžaduje tvůrce s velkou představivostí. Dnes je ovšem v módě sázet hlavně na zvláštní efekty, ale ty nedělají dobrý film. Podívejte se například na Vetřelce. Jednička je úžasná v tom, jak málo ukazuje monstrum. Bohužel, pokračování už jsou mraky efektů, příšera je tam ukazovaná v podstatě pořád, ale už to nefunguje. Nebo třeba Záhada Blair Witch, nevidíte vůbec nic, a to právě vytváří atmosféru strachu.