Letošní rok přeje komiksovým adaptacím. Velmi svižnému jarnímu (v ČR podzimnímu) Hellboyovi Guillerma Del Tora teď šlape na paty Spider-Man 2 Sama Raimiho. Lákavě postavený charakter doplňují závratné efekty, zdravý nadhled, snesitelná míra patosu a sebevědomá režie ve velmi uspokojivé dílo.
Spider-Man (Tobey Maguire) sice zachraňuje New York od zločinu, ale Peter Parker je asi největší lůzr ve městě. Chodí pozdě do práce, do školy, všude. Nemá na nájem a od hladomoru jej zachraňují fotky Spider-Mana, které nosí do Daily Bugle. Navíc je tu Mary Jane, kterou sice miluje, ale nedokáže se vyslovit. Divák může s uspokojivým úsměvem vzpomínat na to, jak Bill/Tarantino v Kill Bill 2 vysvětluje kořeny hrdinství komiksových super-hrdinů: „Parker si musí navléct kostým, aby se stal Spider-Manem.“ Parkerovi se však nyní přestane dařit i v modročerveném ohozu. Začnou mu vypadávat jeho pavoučí schopnosti – přestanou mu vystřelovat pavučiny, přestane být schopný lézt po zdi. Jedním slovem: pech. A do toho všeho se geniálnímu Dr. Octaviovi (Alfred Molina) vymkne z rukou experiment se soustředěním energie. Obecné katastrofě sice zamezí Spider-Man, ale vědec se stane obětí vlastního vynálezu. Jeho mozek začnou ovládat čtyři ďábelská robotí chapadla, která má připevněná na zádech.
A v situaci, kdy Dr. Ock terorizuje město a kriminalita stoupá, hází Parker spider-manovský mundůr do popelnice a chce žít normální, tedy nerozdvojený život. Tento normální život je ale (překvapivě) zbabělý. Parker klesá na absolutní dno, když odmítne pomoct klukovi, kterého mlátí jiní dva. Ač přehnaný stejně, jako ostatní scény filmu, z tohoto obrazu nepříjemně mrazí.
Uvědomíme-li si ironické a parodující prvky, kterými Raimi vědomě podkopává nedotknutelnost hlavního hrdiny (a tím z něj až na výše popsanou výjimku tvoří opravdového hrdinu z masa a kostí) – lze v dotahování emocí a přehánění spatřit jistý půvab. Může totiž jít o odkaz na původ díla, na komiks a na jeho jednoznačná gesta i emoce.
Oproti jedničce se ve dvojce zlepšilo úplně všechno. Charaktery jsou vyvážené, příběh má solidní tempo. Raimi od jedničky nabral sebedůvěru a včasným střihem historku obratně manipuluje. Díky viditelné ironii nevadí, že mnohé sekvence odkazuje spíše na pečlivé studium současných trháků, než na tvůrčí invenci (Molinovy monology připomínají souboj Sméagola s Glumem).
Hercům poskytuje Raimi alespoň na chvilku možnost intimního výrazu. Tobey Maguire je místy dokonce sympatický a Kirsten Dunstová šaramantní. Jenom James Franco v roli Harryho Osborna je pořád příšerně plakátový. Bio však bez debat patří Alfredu Molinovi, který Octaviovi/Ockovi vdechnul ohromnou vášnivost. Podobnou svobodu dává režisér i sobě – být úvodní honička s pizzou vyleštěná o detaily, mohlo jít o nejlepší scénu filmu. Takhle jí zůstává souboj ve vlaku, který končí plným ručníkem citů. Finále je při všem ohni spíš explozivním masakrem, než opojným letem do cílové pásky.
Mistři efektů vytvořili bezešvou podívanou. Spideyho průlety městem jsou konečně závratné. Jeho tělo působí plastičtěji, atletičtěji, než kdy dříve. Akční a trikové sekvence navíc Raimi nechává snímat (kamera Bill Pope) v poměrně dlouhých a technicky náročných záběrech. Ne, že by z detailů nešla nastřihat efektnější podívaná, ale řemeslný um vynikne právě v dlouhých sekvencích.
