Jedno, vlastně dvě velká plus film Snowboarďáci má. Vynikající trailer, na české poměry nadprůměrný a dosahující světových kvalit. A pak nepokrytou snahu pobavit, přičemž nikdy nepřekročí hranice trapnosti či vkusu. Na druhou stranu, druhý den – možná dřív – už nebudete vědět, o čem film vlastně byl.
Příběh dvou puberťáků, kteří sice umí snowboard ve videoherně, ale v praxi na horách to jedou zkusit až teď, je především sledem gagů a vtipných situací. Volně je spojuje jakýs-takýs děj (oba jsou pod dohledem starší sestry jednoho z nich, které se chtějí celou dobu pomstít, stejně tak jako majiteli horské chaty, kde otročí jen za byt a stravu; přitom se ucházejí o tři krásné grácie, o něž ale mají zájem mistři nejen snowboardu z místní horské služby). Není se čemu divit, současně s filmem se natáčel i televizní seriál.
Jde o příjemné a oddechové pokoukání, pokud člověk přijme základní příběh dvou mladých „looserů“ a trošku jim fandí (tak hloupí přece jen nejsou, aby se jim fandit nedalo), divák se zasměje a pobaví, aniž by ho čekaly nějaké těžké mentorské a filozofické pohledy a nadhledy, a o to mnohým současným divákům jistě jde.
Na filmu jsou sympatické i režijní či kameramanské výkony, zručné ruce střihače a samozřejmě výběr aktuální žhavé hudby. Některé herecké výkony dokonce lze označit za mírně nadprůměrné (s výjimkou Lucie Vondráčkové a Báry Seidlové, které by zde hrozně rády hrály, ale nemají co, nejde o žádný dramatický příběh, zaskočit je s klidem mohly jakékoliv jiné neokoukané tváře), výběr Veroniky Freimanové a Jiřího Langmajera se dá označit za šikovný tah, volně odkazující ke Sněženkám a machrům.
Když však vedle sebe tyto dva filmy postavíme – a že žánrově jsou si velmi blízko – zjistíme najednou onu těžkou bezduchost Snowboarďáků. Kromě funkce pobavit totiž nenabízejí nic navíc (snad kromě myšlenky, že mladý muž by si mohl užít i se dvěma ženami současně). Sněženky a machři totiž mají i určitý morální a psychologický přesah (vztah žáků a profesorů, problémy dospělých), a půjdeme-li dál, tak Vlčí bouda Věry Chytilové má zase veškeré atributy hororu s rovněž psychologickým pozadím a životní otázkou v podtextu, a koneckonců i takové S tebou mě baví svět má přesněji a pečlivěji rozpracované charaktery, navíc podpořené velmi reálnými „dospěláckými“ problémy.
Ostatně – role dospělých v tomto filmu jsou opět omezeny jen na nepřesné karikatury. Uznávám, že současní mladí tvůrci asi těžko mohou proniknout houštinou toho, co se skrývá v duších jejich rodičů, postižených třeba komunistickým režimem (ať z toho, nebo druhého pohledu), ale ve Snowboarďácích máme maximálně jen neustále překvapenou maminku, drsného správce horské boudy, neustále nadrženou majitelku, hodného tlustého Němce, rozdávajícího marky a permanentky na výcvik, a pak ještě maximálně tak pracovníky horské služby, představené jako ctitele pornofilmů, když ve svém volném čase nemají co jiného dělat.
Snowboarďáci jsou prostě prvoplánová zábava o dovádivém mládí na horách a trablech kolem tohoto dovádění. Ale zase buďme rádi, že tady takový film je – čistě oddechová komedie na luzích a hájích české rádoby kinematografie chyběla snad šestnáct let. Se svými předchůdci srovnání samozřejmě nesnese, ale pobaví, neurazí a mnohý se na ni rád podívá znovu. Stejně jako Mazaný Filip je parodií bez přesahů, jsou i Snowboarďáci takovou hříčkou, která dává jasně najevo, že nechce dávat žádné přesahy, chce jen pobavit, a tento svůj cíl plní skvěle.