Je indická pověst o prostitutce jménem Vasumitra. Kdo se s ní vyspal, stal se buddhistou. Stejná dávka násilí, ještě více sexy. Tak by se dal shrnout nejnovější biják korejského režiséra Kim Ki-duka (Ostrov, Drsňák (Bad Guy)). Samaritánka, pořízená za minimální 1 milión dolarů, připomíná svou tématikou i estetikou japonské animé a přináší silný zážitek.
Samaritánka se odehrává v současné Koreji a po Drsňákovi jde o další Kimovo zpracování tématu prostituce. Yeo-Jin (Kwak Ji-Min) a Jae-Young (Seo Min-Jung) jsou dvě sotva dospívající dívky. Jae-Young je prostitutka. Yeo-Jin žije sama s ovdovělým otcem a dělá Jae-Young managerku. Vede účty (holky se chtějí podívat do Evropy) a dohlíží jednak na to, aby se Jae-Young nic nestalo, a jednak drží hlídku, kdyby se náhodou v okolí objevila policie, potírající prostituci nezletilých. Policie se objevuje často a režisér tyhle scény snímá s velmi úsměvnou zkratkou. Jae-Young se brzy do jednoho klienta zamiluje a chce pro všechny tři uspořádat večeři. Yeo-Jin kamarádčin nápad odmítne. Večeře je zrušena. Při jednom z dalších kšeftů si Yeo-Jin nevšimne policajtů, a než aby se nechala chytit, Jae-Young vyskočí z okna. Umírá. Poprosí Yeo-Jin aby jí ještě přivedla jejího milého. Yeo-Jin nakonec souhlasí, ale ten milý ne, pokud se s ním Yeo-Jin nejdřív nevyspí. Yeo-Jin to vezme jako oběť pro kamarádku, ale když za Jae-Young konečně společně do nemocnice dorazí, je už dívka mrtvá.
Yeo-Jin se rozhodne zajít za každým z Jae-Younginých klientů. Místo, aby si nechala zaplatit však platí ona. Postupně se jí začne prostituce líbit stejně jako Jae-Young. Následně Yeo-Jinin otec uvidí svou dceru v přítomnosti cizích mužů a brzy zjistí, jak se věci mají. Začne její klienty vyhledávat a mlátit. Jednou to ale přežene a ruka mu ujede. Asociace s manga i animé přichází automaticky: kreslené japonské příběhy často stavějí na nezletilých slečnách, jejichž figury zboří každého chlápka. Evokace sexu s dívkami při hranici zákona je tu oblíbeným sportem.
To, co by většina západních filmařů narvala etikou, morálkou, vnitřními pochody – traumaty - konflikty dětských hrdinek, případně rodičů, nechává Kim Ki-duk plynout po vlastní ose emocí. Hodně nechává na divákovi samém. Dá mu prostor k uvažování pouhým položením provokativních témat (prostitutka, ještě dětská, a ještě se jí to líbí) a netlačí ho do rohů, spíš dbá na jeho vlastní morální kodex. V tichých a krví nasáklých kulisách z toho jde velký a krásný smutek.
Kwak Ji-Min předvádí obrovský výkon. Vypadá neuvěřitelně vyrovnaně (ostatně jako většina Kim Ki-Dukových ženských postav) a jemně. Za koutky jejích očí však stíny hrají něco znepokojivého. U spousty asijských bijáků je Evropan zmatený z toho, že postavy hrají jako o život, a přitom říkají „Podej mi sůl“. Kim Ki-duk vede herce blíže západnímu vyjadřování.
Kapitolou samou pro sebe je výtvarná podoba Kim Ki-dukových děl, přičemž začít můžeme už u jeho plakátů. Autor sám studoval na počátku devadesátých let malířství v Paříži, filmy začal točit až s touto zkušeností. Ze Samaritánky jsou nezapomenutelné scény společných koupelí, nebo obraz v parku s modrým sousoším.
Kim Ki-duk sice točí teprve osm let, na svém kontě už má ale deset bijáků. Každý je svým způsobem originální a znepokojivý a kritici je cení. Loni získal v Karlových Varech cenu FIPRESCI za politicky laděnou Pobřežní hlídku, o měsíc později ohromil v Benátkách s vizuálně přitažlivým kinem Jaro, léto, podzim, zima a jaro, a teď v Berlíně bral cenu za režii se Samaritánkou. Formálně je Kim perfekcionista. Bílé dívčí maso míchá s krví a kulkami jako kdyby smetanová zmrzlina, hořká čokoláda a pražené mandle. Chutná to stejně.
