Rozhovor: Tom DiCillo

- Téma autor: red

A.I.:Exkluzivní rozhovor s americkým režisérem filmů Johnny Suede, Život v sedmém nebi, či právě uváděného Život v oblouznění. Část jste měli možnost slyšet již minulý týden na Radiu 1. Tom DiCillo, spolužák Jima Jarmusche, později kameraman jeho prvních celovečeráků. Ještě později se snažil být hercem

Tom DiCillo, spolužák Jima Jarmusche, později kameraman jeho prvních celovečeráků. Ještě později se snažil být hercem. Ještě později se stal režisérem. Žil na hranici přežití, roky strávil marným sháněním financí na projekt o krabičce měsíční záře. Projekt, na jehož název přišel při závěrečných úpravách své prvotiny, komedie Johnny Suede. Z těžkých depresí DiCilla dostal až maximálně ironický pohled na sebe sama a první metry filmu Living in Oblivion. Teď je Tom DiCillo už v naprosté pohodě, nadšený a radostný z nového projektu Double Whammy....


Šimon Šafránek: Jak vypadá sestřih Double Whammy, toho nového filmu?
Tom DiCillo: Jde to vážně skvěle. Je to.. tenhle novej film je pro mě dost jinej, než ty předchozí a je to strašně vzrušující. Nechci chodit moc do detailů, ale jde o strašně bláznivou komedii. Je tam plno napětí a jsem z toho dost nadšenej.
Hrajou tam Dennis Leary, Steve Buscemi a Elizabeth Hurley.

Šimon Šafránek: Tenhle rozhovor podnikám hlavně proto, že včera tu měl preméru tvůj film Život v oblouznění.

Tom DiCillo: Fakt? To kecáš ne? Tuším, že to bylo loni, kdy jsem byl v Karlových Varech, teď si nejsem jistej. Ale je to skvělej festival, a řeknu ti chlape, jenom ta spousta mladejch, co se u vás zajímá o film! Ohromilo mě, jak stopovali celou cestu z Prahy až do Karlovejch Varů..

Šimon Šafránek: No je to mimochodem téměř jediná šance jak tu vidět nějaký americký nezávislý filmy....

režisér natáčí... Tom DiCillo: Fakt? Aha... bylo to vážně strašně zajímavý. Ale jsem rád, víš co, ten film jsem udělal před pěti lety, tak jsem rád, že se k vám konečně dostal..

Šimon Šafránek: Zajímal by mě základní pocit, kterej tě k natočení Living In Oblivion vedl. Byla to nenávist, nebo zájem udělat něco srandovního? Přitom je to velice pravdivý...

Tom DiCillo: Tenhle film se vznikl pod vlivem hodně zvláštních okolností. Pro mě osobně je to ten nejvtipnější film, jakej jsem kdy udělal, ale vychází z nejtemnějšího, nejdepresivnějšího období mýho života. Johnny Suede, svuj první film, jsem natočil v roce 1990. Když jsem ho dodělával, už jsem měl napsanej film Box of Moonlight (Život v sedmém nebi), a ten měl přijít na řadu. Jenže se mi nedařilo sehnat peníze, pořád se ztrácely. Tak jsem se 5 let snažil sehnat na Box of Moonlight peníze, až jsem konečně došel k tý hranici, za kterou jsem už byl tak zdeptanej, že jsem chtěl s veškerym filmem skoncovat. A v tý chvíli, v tý chvíli jsem dostal nápad- prostě mě to jedný noci, po nějakejch panákách najednou napadlo- herečka zkouší zahrát jeden drobnej obraz a přitom se všechno kazí. Chápeš, v záběru se obejví mikrofon, záběr se rozostří a všechny tyhle věci, který teoreticky jsou součástí filmařiny se nakonec stávají nepřáteli záběru. Zvlášť, když ta osoba, ten herec, doopravdy něco prožívá něco. Chápeš. Myslel jsem, že tohle je tím, co se mně na place stalo tolikrát- prostě ve chvíli, kdy máš natočit ten nejúžasnější záběr, něco se podělá. A ty už to podruhý nenatočíš. A proto jsme si řek „co sakra“ a napsal jsem to, jako 1/2 hodinovej film. A scénář jsem potom dal tý ženský, která ve filmu hraje herečku- Katherine Keenerový, dal jsem to Steveovi Buscemimu a oba řekli: ‘pojďme to udělat, pojďme natočit tenhle 1/2 hodinovej film.. nechceme za to honorář’ a tak jsme to udělali. Každej na tom dělal zadarmo, většina herců naopak dala peníze mě, takže v tom potom mohli hrát a zvládli jsme tu první 1/2 hodinu jenom za 30.000 dolarů. A musím říct, že jsem se přitom skvěle bavil, dostal jsem se z tý svý dlouhodobý frustrace a.., chápeš, tim jak do filmu ty věci dáváš, nebo události který ti na normálním natáčení způsobujou noční můry- byla radost zkusit si to, ukázat to publiku. A tak to nějak vzniklo. Řekl jsem si- chci ten film udělat tak pravdivej jak jen bude možný, film o tom, jaký to je, dostat něco na film.
A po tý první půlhodině jsem si uvědomil ‘jaj bylo to vcelku slušný’, a tak jsem na základě týhle první 1/2 hodiny dopsal zbytek a o 8 měsíců později jsme to natočili. Takže ta první 1/2 hodina... je doslovně tou první- ve filmu je okýnko po okýnku přesně tak, jak jsem jí natočil. Celej zbytek příběhu je tedy založenej na tý úvodní 1/2 hodině.

Takže to bylo, jo, myslim... s filmovánim mam zatraceně milostně/nenávistnej vztah. Filmařina může bejt tou nejznechucující věcí v životě, když ty se prostě snažíš něco na film zachytit a přitom všechno brojí proti tobě.

Šimon Šafránek: To znám…

Tom DiCillo: Takže vidíš. A teď ten horor, ten horor je, že u nizkorozpočtovýho snímku nemáš čas na to, abys to dělal znova, chápeš, takže to buď dostaneš, anebo ne. A... ach...jasně když se přihodí něco pěknýho, potom je to moc moc vzrušující ale víš co, já vcelku chci filmařinu ukázat pravdivě, to mi začlo připadat zajímavý. Co jsem viděl, tak většina nezávislý filmařiny nebyla pravdivá, bylo to vždycky o lidech....režisér byl vždycky někdo v černý kožený bundě, s brejlema a cigárem v koutku. Chápeš, co myslím? Vždycky zvládá a je v pohodě. ***Hip.
A mě to přijde jako totální volovina. Pokaždý, co jsem byl na place, vládnul tam chaos a strach. A myslim to vážně. Dokonce i u vlastních filmů to tak bylo a víš co: samotnej fakt, že něco na film dostaneš, je zázrak.

Šimon Šafránek: Říká se, že Palamino je parodie na Brada Pitta...anebo šlo spíš o parodii Hvězdy?

Tom DiCillo: Tak to bylo. Je to prostě hvězda. Ta fáma je dost nešťastná. V jistým bodě měl Brad tu roli hrát. To by teda myslim mělo dát jasně najevo, že von a já jsme spolu mluvili a já si z něj nezkoušel dělat srandu. Měl to hrát, ale v poslední minutě pak nemoh. A tak jsme našli tohohle druhýho chlápka- Jamese LeGrosse*, myslim že vodved skvělou práci.

Šimon Šafránek: No jo, jasně:-)

Tom DiCillo: V podstatě jde prostě o hollywoodskou hvězdu a věř mi, takovejch jich jsou spousty a spousty.

Šimon Šafránek: Věřim... Docela dlouho žiješ v New Yorku, co ti to město dává? Jakej z něj máš pocit?

Tom DiCillo: Co se mi na NY líbí je, že je tu silně koncentrovaná lidskost. A všechno, co musíš udělat, je doslova vyjít ze dveří. A hned tě bombarduje, zasahuje a přepadává život na všech možnejch úrovních. Je vidět, je slyšet, je cejtit. A je to město, kde se nevyhneš kontaktu s lidskejma bytostma. Všichni tu choděj po uliciích, seděj vedle sebe v metru a neni to jako třeba LA, kde jsou všichni ve svejch autech a zřídka, hodně zřídka se s někým setkají. A to je to, co na tomhle městě miluju. Je to pro mě jistej druh starýho cejtění Ameriky- města. Má v sobě všechno to tajemství, kterým oplývaj mý oblíbený noiry, víš. A vyhovuje mi to tu- nemusíš se starat vo auto, doslovně vyjdeš ze dveří a někam se dostaneš. Má to tu obrovskou energii. Taky se mi líbí, že ne každej, koho potkáš, dělá do filmu. Takový je LA. A je to ohromně zajímavý město... někdy krutý a odporný a někdy zas moc a moc krásný.

Dokina.cz nabízí nejpřehlednější program kin na českém internetu. Programy kin sledujeme nejen v Praze a Brně, ale i v dalších městech, jako jsou Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň a na mnoha dalších místech. Stejně tak vedle nejznámějších sítí Cinema City a Cinestar přinášíme i programy menších kin po celé České republice. Náš program kin je vždy kompletní a přehledný, takže snadno zjistíte, na jaký film a do jakého kina zajít.