Co je pro vás jádrem tohoto filmu?
Nechoď klepat na dveře je film o lásce a rodinných vztazích. Je to také hodně o promeškaných šancích a lítosti, která s tím souvisí. Tragikomedie o uvědomění si lásky příliš pozdě v životě. Na Howardovi a Earlovi pozorujeme vztah otec/syn, který se nikdy nemohl uskutečnit. Na Howardovi a Doreen pozorujeme bývalé milence, kteří se znovu setkávají, ale zjišťují, že vášeň už dávno vyprchala. No a Sky a Earl jsou sourozenci, kteří se objeví, když už je každému téměř 30 let a kteří celý život prožili jako jedináčci. Všechny tyto emoce se propojí a každou z postav na několik dní zcela pohltí do radosti, smutku a zmatku nefunkční rodiny.
Kde se vzal nápad takový projekt realizovat?
Vzešlo to z touhy opět spolupracovat se Samem, jestli si dobře vzpomínám. Naše spolupráce na filmu Paříž, Texas byla pro oba taková rána, že jsme se pak jeden druhému 20 let vyhýbali. Myslím, že jsem se báli, nebo jsme byli pověrčiví, báli jsme se, že bychom mohli to dobré na naší práci zničit tím, že bychom se to snažili zopakovat. Ale 20 let stačí na to, abychom se z této obavy vzpamatovali. Přišel jsem za Samem a navrhl mu, ať si přečte něco, co jsem napsal. Přečetl si to, něco se mu líbilo, ale celkově to nebyl jeho šálek čaje. Jenže čím víc jsme o tom mluvili, tím víc jsme si uvědomovali společný zájem, který nás k té práci žene, společně jsme začali vytvářet jeden příběh. A pracovali jsme na něm a pracovali, celkem tři roky.
Mohl byste nám říct něco víc o výběru hudby pro film Nechoď klepat na dveře ? Počítal jste od začátku s T. Bone Burnettem?
Nikdy mě nenapadl pro hudbu k filmu nikdo lepší, než Burnett. Miluju jeho hudební tvorbu, a mám dojem, že prací na zakázku pohřbil část svého talentu. Jeho poslední deska The Criminal Under My Own Hat je z roku 1992! Pro mě je to ale deska všech desek. T-Bone získal prací na soundtrackách spoustu zkušeností. Jen vzpomeňte na Oh Brother Where Art Thou! S T-Bonem jsem se domluvil hned, jak jsme začínali na filmu pracovat. Vlastně mě trochu přivedl k Samovi. Oni už se znali, potkali se někdy v polovině sedmdesátých let, kdy T-Bone hrál s Dylanem na kytaru a Sam o té epoše rock´n´rollu psal paměti.
Řekněte nám něco k výběru herců…
Když jsme natáčeli Paříž, Texas, několikrát jsem Samovi říkal, aby vzal roli Travise. Ale Sam si nedal říct, že přece nebude hrát v něčem, co jsme napsali. Prosil jsem ho na kolenou, ale nic. No, a naštěstí jsme narazili na Harry Deana, a já přestal litovat, že jsem nemohl obsadit Sama. Když jsem ale začali psát scénář k filmu Nechoď klepat na dveře, Sam přišel celkem brzy s nápadem zahrát si Howarda. Nemusel jsem ho mučit, aby to vzal. Takže to byla jistota od začátku. No, a když se v příběhu objevila Doreen, věděl jsem, že ji musí hrát Jessica. Ti dva si spolu nezahráli od filmu Country; a obsadit Jessiku je jistě sen každého režiséra. A jejich děti, i když už to nejsou opravdu děti, abychom jim tak mohli říkat, ale jsou to „děti“ Howarda a my jsme jim tak celou dobu říkali, na ty jsem narazil na castingu. Heidi Lewittová, která casting řídila, mi poradila téměř všechny herce. Gabriel Mann byl pro mě takový malý objev a brzy mě přesvědčil, že se na roli perfektně hodí. Trochu jsem ho ale potrápil, než jsem si byl jistý, že mu role úplně sedne. Sarah Polleyovou jsem viděl ve Sweet Hereafter a Můj život beze mne a v obou byla velmi přesvědčivá. Takže bylo jasné, že žádná jiná herečka ji pro tuhle roli nemůže předčít. Pro roli Howardovy matky jsem hledal herečku v „matkovském“ věku. Konec konců, Howardovi je 60, takže i jeho máma nemůže být mladice. Setkal jsem se s několika úžasnými dámami a tahle část castingu mě bavila ze všeho nejvíc, protože byly všechny hrozně milé a legrační. Jakmile ale Eva Marie Saintová vystoupila ze svého Mercedesu (přijela na schůzku sama vlastním autem) a já viděl tu nálepku: ´Zahoď ten mobil nebo vypadni ze silnice´ na nárazníku, věděl jsem, že tohle bude ta pravá máma do filmu.
Jak se vám psal scénář se Samem?
To byl velmi zvláštní proces. Sam neuvažuje o zápletce. Tedy alespoň ne zezačátku. Zajímají ho především postavy. Chvilku trvalo, než jsme vytvořili Howarda. Až když jsme měli Howarda, začal Sam psát první scény. A bylo to takhle: Já jsem si přečetl scénu, spolu jsme ji prodiskutovali, upravili, a až pak jsme se pouštěli do další. Ne, že bychom dopsali celý příběh, to ne, jenom to, co se bude dít hned v další scéně. Pak to zase Sam dopsal, já si to přečetl, a pak zas na další scénu… Psaní scénáře trvalo až do poslední chvíle. Scénu po scéně, bez toho, abychom mysleli dopředu. To je opravdu neobyčejný proces a pro režiséra celkem náročný. To vás naučí trpělivosti, jen co je pravda! Naučí vás to ale také důvěřovat vašim postavám. Jen tak si můžete být zcela jistý, že je váš příběh postaven na postavách. Scénář jsme dokončili za tři roky a to až po tom, co jsme dvě verze zavrhli, protože jsme měli pocit, že jsme se s příběhem dostali do slepé uličky. Až když se nám jeden příběh úplně zamlouval, sedli jsme si a diskutovali celek. Pak jsme samozřejmě ještě do textu zasahovali a něco vylepšovali. Teprve po tom všem šlo o příběh se zápletkou.
Jaký má pro vás obecně, když točíte film, scénář význam?
Když natáčíte se scénářem, kterému plně důvěřujete, máte jistotu a můžete klidně spát před natáčením té které scény. A znovu to znamená, že se můžete lépe soustředit na postavy. Nemusíte se bát, že ze strany herců narazíte na něco neočekávaného. Je uklidňující vědět, že máte dobrý příběh a dobré dialogy, na které se můžete spolehnout. Film Nechoď klepat na dveře jsem natáčel bez obav a stresu. A natočili jsme ho celkem rychle, trvalo to cca 36 natáčecích dní.
Co byste řekl k rytmu filmu?
Podle mě má film Nechoď klepat na dveře klidný, sebejistý a předem nalinkovaný rytmus, bez náhlých výbuchů šílenství…
