Režisérka Linda Jablonská o svém snímku řekla:
Do KLDR je zakázáno dovážet např. mobilní telefony, videokamery, přístroje GPS… Jak si vysvětlujete fakt, že jste do země provezli kamery a dokonce vyvezli natočený materiál?
My jsme to riskli. Před cestou jsem si zjistila, že kamery turistické velikosti nejspíš projdou, mikrofony a příslušenství jsme rozmontovali a rozdělili po zavazedlech. Nicméně první, na co se mě zeptali naši „průvodci“ když jsme osaměli, bylo, jestli jsem ta Linda, co tady chce točit film. A po celou dobu nás nechávali až podezřele na pokoji, občas mi dokonce radili, jak udělat lepší záběr. A cestou přes korejsko-čínskou hranici, když probíhala kontrola pohraničníků, my jsme byli snad jediní z celého vagónu, kterým neprohlíželi fotky, nic nevymazali a na nic se neptali. Takže předpokládám, že o vzniku filmu od počátku do konce věděli a rozhodli se natáčení umožnit. Proč, to netuším.
Měla jste předem konkrétní představu, jak bude vypadat finální tvar filmu?
Představ bylo hodně. Od varianty, že se nám vůbec nepodaří dostat se do KLDR s kamerami, přes možnost, že se to podaří, ale nepodaří se nic natočit, až k variantě, že se s námi nikdo ze zájezdu nebude chtít bavit… Možnosti natáčení byly samozřejmě dost omezené, byli jsme pod neustálým dohledem a cesta byla perfektně zorganizovaná, takže z „pravé Koreje“ jsme samozřejmě viděli minimum. To jsme ale očekávali. Proto jsem se už v Praze rozhodla, že hlavní téma filmu bude pohled turistů na iluzi, představovanou nám Severokorejci. A turismus jako zajímavý fenomén dnešní doby.
