Eva Holubová svůj výrazný komediální talent uplatnila jako členka divadel Sklep, Mimóza a Náhradní divadlo a také na divadelních poutích s Rodinou Váňovou. Byla ve stálém angažmá v Divadle Na zábradlí, ve stovkách repríz bavila diváky v úspěšné divadelní komedii Jana Krause Nahniličko. Poprvé si zahrála ve filmu pod vedením režiséra Tomáše Vorla v krátkometrážní komedii To můj Láďa (1981). Dnes patří k nejvíce obsazovaným herečkám českého filmu. V roce 1997 oslnila svou kreací ve filmu režiséra Petra Zelenky Knoflíkáři, je spojena s komediemi Jana Hřebejka Pelíšky (1999) a Pupendo (2003). Je držitelkou Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Alice Nellis Ene bene (2000). Je kmenovou herečkou režiséra Tomáše Vorla, s nímž natočila kromě výše zmíněných i filmy Cesta z města (2000), Z města cesta (2002) a Skřítek (2005). Naposledy jsem ji měli možnost vidět v komedii Marie Poledňákové Jak se krotí krokodýli (2006).
Své nejúspěšnější filmy jste natočila s Hřebejkem nebo Vorlem, tedy lidmi, s nimiž vás pojí dlouhodobé vztahy a s nimiž na sebe slyšíte. Jaká je oproti tomu práce s debutantem?
Před natáčení jsem se na něj informovala u jeho spolužáka Patrika Hartla, se kterým spolupracuji ve Studiu dva. Patrik mně vrátil důvěru ve funkci režiséra na divadle, když jsem s ním pracovala na hře Madame Melville. Přivedla mě k němu Ivana Chýlková, která má na režiséry čuch. Já byla při zkoušení plná nedůvěry, která už v začátku rychle odpadla. Patrik má takovou mou důvěru, že s ním jdu do dalšího zkoušení, dokonce hry, kterou napsal pro mě a pro Ivanu – Bára a Klára. To říkám proto, že když mi Patrik řekl, že Vejdělek je dobrej, ať do toho klidně jdu, tak jsem věděla, že nekecá a že se nemusím bát. Mají něco společného, jistou sebevědomou, odvážnou obyčejnost, neschovávají se za žádné okázalosti a pózy. Vyrůstá nová generace filmařů.
Jak se vám pracovalo s Jiřím Vejdělkem?
Výborně, je klidný na to, aby vytvořil hercům dobré zázemí pro tvořivý přístup v hraní, inteligentní, takže ví, co chce, talentovaný a zřejmě máme obdobný smysl pro humor, neboť netlačil na pilu, tak kde ani já bych netlačila. Jeho humor je bližší anglickému, ale prodchnutý českou poetikou šedesátých let. Dělalo se mi s ním dobře.
Účastníci zájezdu se odehrávají na dovolené. Dokážete si ve skutečném životě opravdu užít dovolenou?
Já bych si dokázala užít i důchod, nepatřím k těm, kteří se nedokáží zabavit. Ani netoužím po své práci tolik, že si nedokážu představit svůj život bez ní. Já bych šla na doživotní dovolenou hned zítra, kdybych na to měla prostředky. Odjela bych daleko, tady by se na mě mezitím zapomnělo, to jde rychle, a pak bych si četla na chalupě všechny úžasný knihy, co jsem si od roku 1989 nakoupila, cestovala bych, chodila na angličtinu, na univerzitu třetí generace – antropologie, sociologie, historie, psychologie, poslouchala hudbu, četla básně, procházela se, posílala internetem své dojmy a nebo taky ne, chodila do kurzů klasických tanců, učila se jezdit na koni atd.
S Bobem Kleplem hrajete manžele, jejichž vztah trpí jistou "únavou materiálu". Je nějaký způsob jak takové únavě zamezit nejen v manželství, ale i v přátelství nebo rodinných vztazích?
Je. Ale je to nadlouho a každý sám a každé společenství si ho musí najít samo. Jediné, co je asi společné je to, že proti únavě se musí bojovat. Tolerancí, pokorou, nadhledem, humorem a především vírou a láskou.
