[Statistické údaje:] - Scénář a režie: Petr Zelenka. Hudba: Jaromír Nohavica, František Černý, Čechomor, Karel Holas. Kamera: Miro Gábor. Střih: David Charap. Zvuk: Michal Holubec. Kostýmy: Jaroslava Pecharová. Architekt: Milan Býček. Hrají: Jaromír Nohavica, Jan Prent, Karel Plíhal, Jaz Coleman, Čechomor. Barevný, 1:1,66, Dolby Digital Surround Ex, 85 minut. Distribuce v ČR: Falcon. Předpremiéra: 4. 3. 2002 (Karlovy Vary). Premiéra v ČR: 6. 3. 2002 (Praha).Preview filmu Videoklip Básnířka
Pokud jste ještě neviděli ani jeden z tzv. paradokumentů (jak jim říká sám Petr Zelenka) o skupinách Visací zámek (Visací zámek 1982-2007) a Mňága a Žďorp (Mňága-Happy End), budete jistě velmi příjemně překvapeni osvěžujícím humorem, jenž si nebere servítky před slavnými osobnostmi, navíc i milou muzikou, kterou Jaromír Nohavica a Čechomor hrají.
Jak je u paradokumentů zvykem, neberte ani v tomto nic vážně – až na léčení Jarka Nohavicy z alkoholismu, k čemuž se sám jako vyléčený jedinec hrdě hlásí. I když vám to asi nedá a v hlavě začne šrotovat „co kdyby“. Pokud k tomu skutečně dojde, režisér vás chytil na udičku a již vás až do konce nepustí.
Ocitáme se v malém klubovém sále, kde Jarek a Karel Plíhal mají hrát písničku notoricky známou, již i publikum zpívá s sebou – ale Jarek zapomněl text. A tak Karel Jarka donutí jít do protialkoholické léčebny. Kde se zase Karlovi děsně zalíbí a odmítá ji opustit. Pak přestane úplně mluvit, na což doplatí hlavně Jana Obzinová v českotelevizní Jedenadvacítce. Aby Karel začal mluvit, je potřeba najít jakousi Českomoravskou hudební společnost, s níž má Jarek začít koncertovat. Do toho se objeví Jaz Coleman a Holanďan Jan Holman (obě jména a příjmení se vyslovují velmi podobně), který točí jakožto vyléčený alkoholik dokument o české protialkoholní léčbě...
Zvratů v ději je samozřejmě ještě daleko více, nemluvě o jednom z posledních, kdy bulvární tiskoviny odhalí pravdu o Jarkovi Nohavicovi, případně když se dozvíme, proč byl na úvod filmu takový podivný krátký dokument. Ale nemá smysl všechny tyto zvraty prozrazovat, protože právě na nich je film postaven. A možná právě v tom je paradoxně jeho největší slabina.
Jak jsem již totiž napsal v úvodu, ti, kteří již předchozí dva Zelenkovy paradokumenty (ačkoliv Mňága-Happy End patří rovněž mezi celovečerní filmy) viděli, budou až příliš blízce cítit pocit déja vu. Výstavba je totiž úplně stejná, i některé pseudodokumentární postupy. Nic nového ani objevného tím film vlastně nepřináší, pouze pracuje s již zavedenými principy, a tak zůstává jen příjemnou oddychovou podívanou, na niž podruhé pravděpodobně zabrousí již jen fajnšmekři a fanoušci zpěváků či režiséra.
Ne že by byl Rok ďábla špatně natočen, ó, to ne. Je znát, že se scénářem si Petr Zelenka vyhrál, jak se snažil domyslet paralelní svět k tomu našemu reálnému ve všech důsledcích, přičemž nechtěl z reálného světa vynechat žádné běžné atributy včetně naprosto vytěženého a zničeného území mezi Ostravou a Karvinou. Kamera zaslouží smeknout, jak si hraje s různými motivy (svatba v protialkoholní léčebně a následné odhalení zástupu, první zkouška na baskytaru v přírodě), samotní „herci“ vypadají, že se sami skvěle baví, a přitom jim to všechno věříte...
Ale, tak nějak, se po strhujícím a vtípky a fóry nabitém úvodu přikrádá nuda. Vtípků je čím dál méně a dají se někdy i vytušit dopředu, jindy trvají zbytečně dlouho (přečíslování pokojů v místě, kde Jarek Nohavica složil jednu ze svých slavných písní, podobnost účesu a kníru). Čím více se objevují rádoby mystické motivy (zbořený kostel, duchové na jevišti, satanský obřad v „poušti“), tím více se film odchyluje od jisté tajuplnosti v úvodu, kdy se děj soustředil na podivnou a neznámou minulost Jarka Nohavicy. Od něho se však přeskočí na osud Karla Plíhala, pak Čechomoru, pak Jaze Colemana, pak Jana Holmana – a tajuplnost a Jarek Nohavica se poznenáhlu vytratí. Vskutku, těžko říct, kdo je hlavní postavou filmu.
Závěr, pokud si někdo pamatuje úplný začátek, pak již není ani nijak velkým překvapením. Nehledě na to, že některé věci, jež mohly být na závěr překvapením, jsou prozrazeny již v průběhu filmu.
Přesto patří film k těm lepším a své příznivce si určitě najde. Otázkou je, jak pravil Jan Švankmajer při předávání Českých lvů, kdo si na něj vzpomene za deset let – a to jinak než na zajímavý a netradiční pohled na tehdy známé a populární české zpěváky.
