Animovaných filmů v současnosti vzniká tolik, že bylo jen otázkou času, kdy si rozdělí trh a zaměří se na konkrétnější cílové skupiny. I když se současné mainstreamové animované filmy dají všechny zařadit do šuplíku „rodinná zábava“, Shrek byl víc pro dospělé, Příběh žraloka se orientoval na pubertální mládež a Doba ledová myslela spíš na děti. Právě režisérská dvojice Doby ledové, Chris Wedge a Carlos Saldanha, je podepsaná pod novým animovaným filmem Roboti.
Roboti jsou primárně určení dětem pod deset let. Obsahují velmi didaktický příběh plný elementárních, explicitně vyslovovaných poselství (jdi za svým snem, nikdy to nevzdej…), okatě přebírají z divácky nejpřístupnějších zdrojů americké kinematografie (muzikálová čísla, grotesky) a naopak v sobě až na pár narážek nenesou nic, co by žáček prvního stupně ZŠ nemohl pochopit.
Dětsky prostinká je i dějová linka, jejíž nejzajímavější prvek spočívá ve spojení amerického snu s výrazně levicovým laděním. Ocitáme se ve světě obývaném výhradně roboty. Rodney, šikovný klučina proletářského původu, se rozhodne zkusit štěstí v hlavním městě: chce navštívit „největšího robota na světě“ Bigwelda a dát mu k dispozici své schopnosti vynálezce. Bigweld totiž vlastní továrnu na výrobu součástek a svůj život zasvětil zlepšování životních podmínek robotů. Když se však Rodney konečně dostane do Bigweldova sídla, zjistí, že podnik ovládl bezskrupulózní Ratchet, kterému jde namísto krásných ideálů jen o zisk. Rodney se za pomoci pouličních robotích podvraťáků pokusí zvrátit běh věcí a splnit si svůj sen.
Oč je příběh chudší a odvozenější, o to víc se blýská technickým provedením. Robotí prostředí je ve filmu zkoncipováno skutečně velkolepě, s pozorností rozprostřenou od grandiózních pohledů na celé Robot City až po dotažení toho nejposlednějšího šroubku. Výtvarná stylizace osciluje někde mezi verneovkami, Metropolis a stylem třicátých let, což odpovídá zmíněnému čerpání z osvědčené minulosti. Autorům se skutečně podařilo vytvořit svět sám o sobě, který lidskou realitu reflektuje v detailech (reklamy v pozadí) i celcích (kulisy amerického maloměsta); o něco podobného se méně úspěšně pokoušel Příběh žraloka. V souvislosti s provedením je třeba zmínit i solidní český dabing.
To, že komplexnost a preciznost formy nenachází odpovídající doprovod v rovině obsahové, je rys, na který v éře takřka všemocných technických prostředků narážíme neustále. Na fakt, že jde o film pro děti, dějovou jednoduchost Robotů svádět nelze; není totiž pochyb o tom, že Roboti jsou jen šňůrou vizuálně úchvatných sekvencí, seštupovaných dohromady horkou jehlou. Rodneyho cesta městskou hromadnou dopravou, hříčka s dominem nebo závěrečná bitva robotů nepostrádají šmrnc a člověk by se na ně se zalíbením podíval klidně opakovaně, ale samy o sobě nemají žádný smysl - asi jako videoklipy. Roboti se tak rozpadají na izolované efektní scény a dějovou vatu mezi nimi, která sama o sobě trpí fragmentárností. Na příběhovou linii se totiž bez hlubšího záměru nabalují výstupy, odkazy a citace, odkudkoliv se zrovna hodí. Ve filmu o robotech nesmí například chybět ani tak vyčerpaný nápad jako souboj na (de)montážní lince, hlavní hrdina nezbytně potřebuje „komicky“ zmateného pobočníka, nevyhneme se dávce fekálního humoru a narážky pokryjí všechno: od Zpívání v dešti přes Hvězdné války až po Britney Spears. Někdy autoři dokonce ztratí ze zřetele cílovou skupinu; rodiče asi budou muset potomkům vysvětlit, že děti na svět nepřicházejí v krabici s návodem ke smontování.
Roboti přitom kromě úchvatné vizuality a povedených, leč podružných vtipů sami nacházejí prostor, kde jejich příběh mohl nabrat třetí rozměr - v onom konfliktu agresivního kapitalismu s výrazným sociálním cítěním. Rozhodně to není téma, které by děti nemohly pochopit.
