Objeví se to v každé recenzi, jenže bez toho to nejde: "je to jen film, ale i tak to bolí". Právě, jaká krása, když po sto tisící říznete do dávno vyschlé žíly a ona zase vytryskne krev! Protože kdo by řekl, že statisíckrát omletá story "on potká ji" může vypadat ještě trochu jinak, než jak ji bohužel už tak dobře známe? Vypadá. A bolí, to je to. Jako by se to stalo vám.
"Je to prohlášení lásky ke kouři, filmům, ke krásným letmým pohledům, něžným rukám a ke Kodani... ale to je jiná věc," říká o Rekonstrukci její režisér a scenárista Christoffer Boe. Buď v sobě chová pořádný kus masochismu, nebo je opravdu tak cynický a analytický ("jak se můžeme ženě podívat do očí a říct 'Miluji tě', tak aby to dávalo smysl a mělo váhu? Problém je to jak osobní, tak i estetický"). Nebo obojí. Boe a druhý scenárista Mogens Rukov prostě vzali muže a ženu a s omračující svévolností a prostotou jim srazili srdce dohromady.
Tak je to jednoduché. Rekonstrukce skutečně není o ničem jiném, než že se dva mladí lidé náhodou potkají, přeskočí mezi nimi jiskra (tedy musel to být spíš blesk), stráví spolu noc (věčná smutnokrása hotelových pokojů) - a teď co bude dál. Aimée (Maria Bonnevie) je vdaná za postaršího švédského spisovatele Augusta (Krister Henriksson), jehož do Kodaně doprovází na autorské čtení. Alex (Nikolaj Lie Kaas) má přítelkyni Simone (opět Maria Bonnevie). Takže to vlastně tak jednoduché není.
Odprostředka: když se Alex po noci s Aimée ("Ano. Jako ta.") vrátí domů, nemůže najít dveře. Ne, že těžko hledá cestu domů, ne, že se ztratí někde mezi paneláky. Prostě přijde domů, pozdraví sousedku, vystoupá do svého patra - a najde jen přikrčený vchod na půdu. Vysvětlujte to sousedce, která vás nezná. A Alexe nezná ani Simone, neznají ho přátelé, nezná ho vlastní otec. Byli jste někdy zamilovaní? Všechno je najednou úplně jinak. Celý váš dosavadní život se obrátí naruby. Anebo je to metafora o zodpovědosti, když předtím Alex není schopen ustát ani večeři s otcem a od Simone uteče rovnou z metra? Nebo to je tak, že když je tu ten druhý, na ničem jiném, předchozím, bývalém, nezáleží? A když nic z toho, potom si Boe s Rukovem jen hrají, strkají svou oblíbenou krysu do bludiště a kamsi před ní stavějí voňavý sýr. Až k němu Alex najde cestu, zase mu ho seberou?
Odzačátku: takhle stylové titulky?! Jen jazzík a rozostřené, zrnité, zrychlené město. Zrnitý obraz už zůstane: surový, syrový, redukující lidské tváře na hromadu barevných bodů. Tam někde mezi nimi je krása. A úvod pokračuje. Klidný, nezúčastněný hlas vypravěče, napůl spisovatele Augusta (protože ten píše knihu, a tohle všechno může být klidně v ní; slyšeli jste o Möbiově proužku, nebo aspoň o Mulholland Drive?), napůl Boeho s Rukovem, hlas vyvolává ze zákulisí nejdřív město, potom Alexe, potom Aimée... Experiment? A potom se vám jednotlivé postavy představí svými osobními věcmi rozloženými jako když si balíte kufr, jako když rozložíte igráčka na kousíčky. Krysy v bludišti. Experiment. Vlastně Rekonstrukce.
Odjinud: Boe ukazuje Kodaň jako hrací pole. Když se mu zachce, dopřeje si pohled z ptačí perspektivy, postavy i prostředí zredukuje na šipečky a popisky a postupnými přískoky se jde podívat, jak se jim daří. Jak dobře to jde dohromady s celou tou "božskou" (re)konstrukcí hry na osudy, s tím vypravěčským rámcem, s tím... experimentem. A milostná scéna je vyprávěná pomocí sestřihu fotek, doprovázených klavírem. V každém z těch zamrzlých záběrů je ta noc celá, jakoby navždycky. Na ničem jiném nezáleží. A je to strašně nefér, protože Maria Bonnevie tu je tak krásná ne jednou, ale hned dvakrát. "Je to prohlášení lásky ke kouři, filmům, ke krásným letmým pohledům, něžným rukám a ke Kodani... ale to je jiná věc."
Odkud? Čtyři studenti Dánské filmové školy začali v roce 1998 pod hlavičkou Hr. Boe & Co. natáčet filmy: Obsession (Posedlost), Virginity (Panenství) a Anxiety (Úzkost). A teď i Rekonstrukci, první celovečerní. Christoffer Boe, režisér a scenárista. Tine Grew Pfeiffer, producentka. Manuel Alberto Claro, kameraman. A Morten Green, zvuk. Rekonstrukce se stala trefou do černého, pobrala plno cen včetně Zlaté kamery za režii na festivalu v Cannes a teď ji máte možnost vidět i vy. Vedle Ztraceno v překladu další film, po kterém budete schopní jenom nesouvisle blábolit.
Rekonstrukce (Reconstruction)
13. 2. 2004 - 2:05 | Téma | red
Film týdne: "Kdo by řekl, že statisíckrát omletá story 'on potká ji' může vypadat ještě trochu jinak, než jak ji bohužel už tak dobře známe? Vypadá. A bolí, to je to." Režijní debut Chistoffera Boe si hraje jako kočka s myší ne s divákem, ale s postavami. Napsal: VOJTĚCH RYNDA. Objeví se to v každé recenzi, jenže bez toho to nejde: "je to jen film, ale i tak to bolí"
NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY
Prokletý historický film Ridleyho Scotta se po dekádě stal hitem
8. 4. 2026 | Novinky | Tamara Černá
Filmy, které při premiéře zapadnou, občas dostanou druhou šanci – a někdy překvapivě silnou. Přesně to se teď děje historickému velkofilmu Exodus: Bohové a králové od režiséra Ridleyho Scotta, který se po letech od uvedení znovu dostal do centra pozornosti. Důvodem není nové uvedení v kinech ani režisérská verze, ale streamingová platforma Tubi, kde film zaznamenal nečekaný divácký úspěch.
Hollywood potkal NASA. Sci-fi Spasitel rezonuje i mezi astronauty mise Artemis
7. 4. 2026 | Novinky | Tamara Černá
Když se v Hollywoodu objeví velkorozpočtové sci-fi, většinou jde o další variaci na záchranu světa. V případě Spasitele je ale situace o něco zajímavější. Film totiž nepůsobí jen v rámci fikce – překvapivě se otiskl i do reálného světa kosmonautiky, konkrétně do příprav mise Artemis, která v tuto chvíli úspěšně pokračuje ve své cestě.
Které herečky jste v roce 2025 nejvíce sledovali. Žebříček prestižního magazínu překvapil
14. 1. 2026 | Téma | Tamara Černá
Server Letterboxd, který se specialuzuje na uživatelské hodnocení filmů a zaznamenávání si vlastního filmového deníčku zveřejnil deset hereček, které lidé sledovali v kině a televizi nejvíc a některá jména překvapila.
Deset komiksových filmů a seriálů, které dětem nepouštějte
13. 1. 2026 | Téma | Tamara Černá
Superhrdinský žánr býval po dekády synonymem rodinné zábavy, jasného morálního kompasu a barevných kostýmů, které měly bavit především děti. Jenže televizní tvorba posledních let tenhle obraz zásadně změnila. Stále více seriálů se superhrdiny míří na dospělé publikum a sází na temná témata, explicitní násilí i psychologickou brutalitu, která by u dětských diváků rozhodně neměla co dělat. A právě tahle vlna „nevhodných“ superhrdinských seriálů dnes patří k tomu nejzajímavějšímu, co žánr nabízí.