Dokumentární filmy si už delší dobu odvážně razí cestu zpět do kin; ještě před několika desetiletími, v předtelevizním čase, zde ostatně měly domovské právo. Občas dokonce podstupují snad trochu zvláštní, ale v zásadě příznivou cestu z televize do kinosálů (např. Jiné světy Marka Škopa nebo Sejdeme se v Eurocampu Eriky Hníkové měly premiéru na obrazovce). Putují tedy opačným směrem než hrané filmy.Tento trend svědčí o nosnosti dokumentárních témat, kvalitě zpracování i o tom, že se mnohé z nich cítí stísněny omezeným obdélníkem obrazovky. Do kin s DVD aparaturou zamířil i sympatický dokument mladých tvůrců Tomáše Hodana a Štěpána Hona Půl čtvrté, uvedený také původně v televizi (v půlhodinovém formátu). Podnětem k jeho vzniku se stalo mimořádné zaujetí fotografa Štěpána Hona Zakarpatskou oblastí Ukrajiny, někdejší Podkarpatské Rusi; objevil ji pro sebe jako fotografické téma a začal do regionu pravidelně jezdit, později i s dokumentaristou Tomášem Hodanem. Svá pozorování zúročili v poutavé studii s uměleckými i sociologickými parametry. K tomu, aby nesklouzli do klišé povrchního cestopisu či turistické upoutávky, jaké často vznikají z rychlých jízd zvoleným územím, jim pomohlo nejen postupné a důkladné seznamování s krajinou i lidmi v různých ročních obdobích, ale jistě i blízký vztah, který si k nim vybudovali.
Pravda, na začátku filmu chvilku trvá, než se divák zorientuje v pestré paletě lidských typů a charakterů, než si zvykne na zvláštní jazyk, v němž je naskládáno jazyků a nářečí několik (rusínština, ukrajinština, ruština) a vůbec na celkový svéráz, poznamenaný skromnými poměry. Brzy se však přírodní i dějová linka zvýrazňuje a doširoka rozevře velkolepou krásu hor a pastvin táhnoucích se až za obzor, malebnou chudobnost vesnických stavení, noblesní důstojnost církevních obřadů. Hlavně ale upoutají lidé, zachycení v dynamice každodenních činností, ve chvílích tichého rozjímání či rodinné oslavy, v starosti o denní chléb i v slavnostní náladě, stejně upřímně radostné na počest Velikonoc jako pro nově narozené dobytčí mládě. Autoři nic nepřidávají ani neutajují, nechávají život plynout v reálné podobě. Jen občas položí kratičkou otázku, aniž by však svůj vstup vnucovali, či se snažili jakkoli manipulovat lidmi a jejich činnostmi.
Barevná mozaika života obyvatel nevelké vsi na Rachovsku se skládá z tisíce drobných i větších úkonů – od práce na pile (když se poštěstí a práce vůbec je), přes opravování a úklid kolem chalupy, až k hloubání nad tím, co bude zítra či za pět let. Kamera drží s lidmi krok, nevtíravě jim kráčí v patách, zaznamenává tváře a gesta. Z houfu Rusínů nejvýrazněji vystupuje Dmitrij Vorochta, svérázný muž středních let.. (Mohl dostat ještě výraznější místo, aby se pozoruhodnosti jeho charakteru nerozmělňovaly či neztrácely v přílišném zalidnění. Autoři ho povýšili do role hlavního hrdiny. Právem, neboť vládne přirozenou lidskou moudrostí. Poznal kus světa –na vojně i za prací byl tisíce kilometrů daleko – rozezná důležité věci od nepodstatných, dokáže vystihnout smysl (nejen) svého života, má pevný vztah k rodné zemi. Umí přesně pojmenovat problém regionu, který je sice geografickým středem Evropy (jak hlásá tabulka podél jedné silnice), ale k Evropě má pořád zatraceně daleko. Je pokorný i sebejistý, a hlavně – umí být spokojen s tím, co má. Podobně uvažují i další obyvatelé vsi, jejichž láskyplné drobnokresby ve filmu zaujmou, potěší i pobaví. Protože film Půl čtvrté má i další cenný rozměr: láskyplný humor, s nímž pohlíží na vesnický život karpatských Rusínů a Ukrajinců.
Snímek za sedmdesát pět minut zdánlivě nic „neřeší“ a nevyřeší, což ovšem nejspíš patří k jeho kladům. Místo toho nabízí spousta podnětů k zamyšlení, což je víc. Pravdy o relativitě štěstí a spokojenosti, či o tom, co je v životě skutečně důležité, si v něm musí najít už každý sám.