V roce 1958 dostaly děti v jedné americké základní škole úkol napsat dopis do budoucnosti. Jejich dopisy byly potom uloženy a zakopány do tzv. časové schránky. Děti psali o nejrůznějších věcech, jenom jedna holčička zoufale plnila stránky číslicemi. Po padesáti letech schránku otevřeli. Nynější školní děti dostaly každé jeden dopis z minulosti. Caleb (Chandler Canterbury) má v ruce list a v něm pouze mnoho číslic.
Nicholas Cage hraje Calebova otce astrofyzika Johna Koestlera, který pracuje v MIT. Koestler je vdovec, o syna se stará sám. Trápí ho osamění i otcovské povinnosti. Je přesvědčen, že v číslech z minulosti je skrytý kód a hledá, co může znamenat. Tehdy se seznámí s dcerou původní žačky, která číselný dopis napsala. Diana (Rose Byrneová) je dnes matkou dcerky, která se kamarádí s jeho synem.A zatímco Koster hledá, pozoruje a dává dohromady stopy, počasí se stále otepluje.
Množství různých katastrof jsou tu ukázány v stylu cinema verité. Místo abyste se děsili, díváte se na to jako na cosi dokumentárního. Snad až na používání samozápalných živých stvoření…
Aniž bych prozrazovala, co čísla znamenají a jaký je úděl dětí, lze říci, že jde o film s filosofickými sklony. John hledá cestu ke změně, představuje tedy rozum, který válčí s předurčením. Jeho otec, se kterým nemá nejlepší vztahy, přednáší z pulpitu stará dogmata o víře a zatracení. Caleb používá jakési naslouchátko – nedoslýchá – a tato pomůcka mu umožňuje komunikovat s podivnými mimozemšťany, kteří připomínají vyhladovělé hologramy ze Starship Enterprise. Dialog je plný heslovitých připomínek různých neštěstí, i dialogy se přidržují stručného výraziva novinářského stylu. Postava Johna je rozvinuta více než ostatní, které Nicholas Cage hrál v poslední době. V osobnosti Johna Koestlera se mísí osobní strast s otcovskou láskou, synovské a rodinně povinnosti, přesvědčení i kariéra vědce. Rose Byrneová takovou příležitost v postavě Diany nemá. Zda by jí využila lépe než Cage, se nedá odhadnout.
Krom očividné otázky, kdo je odpovědný za jakou katastrofickou zhoubu, se tu objeví velmi klasické rozjímání nad osudem, nad tím, zda je vše předurčeno a tudíž nevyhnutelné a nezměnitelné, nebo zda je možné ovlivnit vlastní osud a osudy jiných. Také se tu objeví otázka o vzniku života: byla to Boží ruka (toho katolicky vypadajícího boha) nebo to byl výbuch (nebo něco takového) ve vesmíru? Pro režiséra Alexe Proyase je to Fontáně další filosofické dobrodružství.
Ve filmu je hodně biblických odkazů a snad všechny jsou jednoznačně vysvětleny. Co vysvětleno není, je důvod varování před katastrofami, pokud na ně nelze reagovat. K čemu je nám věda, znalosti a pochopení významu, pokud není možné věci změnit? Proč v takové situaci varovat? Pokud posílám varování pro potomky, mělo by vést k záchraně, jinak za moc nestojím, ani jako bůh, ani jako ochránce.
Film východisko naznačuje, ale bylo by třeba skutečně vědeckých znalostí pro posouzení, zda je takové řešení možné. Nicholas Cage zde reprezentuje pochopení a podřízení se okolnostem společně s osobní obětí, ale nabízí se otázka, zda měl skutečně na výběr…
Ať film obsahuje jakoukoliv filozofii, není omluvy pro ubrečenou sentimentalitu (s bílým králíčkem!). Dojáky zabalené v pseudovědě jsou protivné stejně jako propaganda.