Před několika lety Zelenka napsal pro Dejvické divadlo velmi zdařilou hru Příběhy obyčejného šílenství. Bezezbytku v ní využil svůj smysl pro nadsázku, originální humor a svižné dialogy. Nemusel se nijak soustředit na „filmově“ stavěný příběh a dokázal, že je nejsilnější právě v ohraničených a vypointovaných scénách, což mu forma divadelní hry
poskytla měrou vrchovatou.Pro úspěch hry nijak nepřekvapily zprávy, že autor chystá filmový přepis. Pozoruhodná je snad jenom skutečnost, že se nejdenalo o Zelenkův nápad, s myšlenkou filmové adaptace přišel herec Jiří Bartoška. „Pak se toho chytil producent Pavel Strnad. Já jsem to vnímal spíš jako zakázku nebo nabídku od producenta,“ vysvětluje režisér v presskitu.
Zelenka jistě mohl hru téměř nedotčenou převést do podoby komorního filmu s důrazem na břitký a vtipný dialog, leč neučinil tak. Místo toho snímek nepříliš šťastně ukotvil do reálného prostředí a stvořil film na motivy divadelní hry. Odvaha je to jistě chvályhodná, leč nabízí se otázka, zda by neučinil lépe, kdyby se držel možnosti číslo jedna.Příběhy obyčejného šílenství jsou totiž od začátku do konce dílem divadelním. Jde o velmi sevřený text, který nepotřebuje být zasazen do určitého prostředí. Jeho hlavní předností je pozvolná gradace od neškodné potrhlosti až ke skutečnému hořkému zešílení. Ohraničená scéna výtečně rezonuje s typicky zelenkovskými dialogy a zároveň jim poskytuje dostatečný prostor k vyznění
To vše filmová verze postrádá. Nejde jen o to, že se Zelenka vzdal možná nejvděčnější postavy jménem Moucha, ale tím, že příběh zasadil do konkrétního prostředí letiště, jej zbavil určité surreálnosti a nadčasovosti. Zelenka jakoby v adaptaci zůstal na půli cesty: některé scény nevyznívají příliš srozumitelně, například vtip s figurínou či balíky s výstřižky plně docení a pochopí jen znalec divadelní předlohy. Pokud jde o herce, ústřední trojlístek zůstal stejný jako na divadle. Petra hraje ostřílený Ivan Trojan, jeho na darování krve závislou matku energická Nina Divíšková a dojemně bezradného a bezbranného otce Miroslav Krobot. Je znát, že herci jsou se svými postavami dokonale spjati, což ovšem nemusí vždy znamenat plus: místy je jejich projev až příliš teatrální, zvlášť
duo Trojan/ Divíšková ve vypjatějších okamžicích propadá divadelní manýře.Pokud jde o nové tváře, Karel Heřmánek se v postavě Petrova šéfa spoléhá na rutinní řemeslo a Zuzana Šulajová jako Petrova expartnerka Jana je sice typově přesná, leč herecky poněkud matná. Kapitolou samou pro sebe je narcistně působící Jiří Bartoška, který již dávno rezignoval na hraní jako takové a místo něj na plátně (stejně jako na jevišti) prostě jenom existuje.
Přes všechny výhrady však není možné Příběhy obyčejného šílenství zavrhnout. V místech, kde má Zelenka příležitost rozehrát absurdní scénu plnou osobitého humoru, funguje snímek bez problémů. I stokrát otřepané téma rozchodů, míjení se, neschopnosti se dorozumět, nalézt společnou řeč, dokáže Zelenka podat originální a zábavnou formou. Ačkoli snímek zdánlivě nevybočuje ze Zelenkovy filmografie, je při bližším ohledání jiný: dospělejší, vážnější, naplněn jakousi smířlivou melancholií.
Jestliže ve svých mystifikačních dokumentech Zelenka nejprve nezávazně blbnul (Visací zámek, Mňága Happy-End), případně se zabýval střetem pozitivní energie s jedovatými démony (Rok ďábla), v Příbězích obyčejného šílenství jako by se poprvé potýkal s dospíváním a okolní realitou. Ta, jakkoliv znovu pokřivena jeho typickým viděním, dostává přece jen pevnější obrysy a alespoň náznak určitého řádu. Kdyby ji neshodil nahořklou pointou, mohli bychom se domnívat, že Petr Zelenka definitivně dospěl. Takto můžeme říci, že otevřel novou kapitolu své tvorby.
