Maďar Béla žije v Americe a tak si říká Willy. Spolu s kamarádem Eddiem se živí drobnými karetními podvody a sázením. Na neočekávanou návštěvu Bélovi teď přijede sestřenka z Budapešti- Eva. On ji u sebe nechce, ale nahonem nevymyslí žádnou obstojnou výmluvu…
Takový je úvod Jarmuschova druhého celovečerního snímku. Divákův život vyztužený plnou ledničkou a barevnou televizí je konfrontován s bezbřehou pustotou scény i děje. Jarmuschův kameraman Tom DiCillo většinu záběrů pořídil z mrtvolně statického stativu. Před jediným zatvrdlým okem kamery potom hrdinové příběhu bezmocně sedí, nebo cageovsky postávají okolo mezi čtyřmi ledově prázdnými stěnami. Černobílý obraz a důsledné frázování pomocí sekvencí tmy, která odděluje všechny scény, posunují mučivou syrovost za práh snesitelnosti. Oproti celkům, které kamera snímá, je Jarmuschovým základním stavebním kamenem detail.
Ve scénáři režisér děj rozsekal do miniaturních epizod, z nichž některé jsou jasnější, jiné tajemnější. Hlavním hrdinou bijáku je, tak jako snad u všech Jarmuschových příběhů, cizinec. Béla je Maďar, který se úporně snaží mluvit anglicky, jenže jeho tetička na něj mluví jenom maďarsky. Dvě třetiny filmu se navíc odehrávají na cestě k cílům, kde nikdo z hrdinů předtím nebyl.
Jarmuschův text k Podivnější než ráj (Stranger Than Paradise) se dá rozdělit do několika částí. Nejsvižnější je, myslím, hned ta první; Eva přijíždí za Bélou a v jeho bytě poznává Ameriku, styl života, který Jarmusch neopomněl patřičně shodit. Je tu však i něco víc, než TV-večeře a komixy- velmi zřetelné a velmi cíleně budované napětí mezi oběma charaktery, které v závěru chytře uzavře Bélův kamarád.
V dalším vyprávění – již zmíněné cestě (Eva odjede do Clevelandu, hoši se vydají za ní, aby poté všichni tři vyrazli na Floridu) – už Jarmusch nejspíš přecenil vlastní schopnosti udržet diváctvo na své straně. Mizí jakákoli dramaticky plodná touha, či motivace. Postavy jsou drženy v nadějích, které jim stále padají k zemi. To vše nakonec doplněno banální záměnou vyvěrá v poměrně slušnou bolest zadku. Těch asi 30 minut Jarmusche divák sleduje jenom proto, že je stále ještě okouzlen atmosférou, a dojíždí v něm vlna vzrušení z první „části“ filmu. Naštěstí samotné finále bijáku je opět brilantní.
Podivnější než ráj je, myslím, ikonou amerického nezávislého filmu. Jednak je černobílý, jednak je to víceméně road-movie, kulisy tvoří levné byty, umakartová bistra, promrzlé auto..., počet záběrů v jednom obraze spočítáte na prstech jedné ruky, herci jsou tu vpodstatě jenom tři, ztracených existencí nepočítaně.
I když v Podivnější než ráj spočívá herecký klad hlavně v popření vlastní exhibice, jsou výkony Johna Lurieho (Béla), Eszter Balintové (Eva) i Richarda Edsona (Eddie) dokonalé. O kameře a střihu jsem již mluvil. Hudbu „zařizuje“ ‘I put a spell on you’ Screamin’Jay Hawkinse.
Podivnější než ráj je film o odosobněném světě, který roste v našich duších, z naší neschopnosti. Jeho sledování však bohužel po divákovi vyžaduje víc, než „jenom“ přijít a zaplatit.