Vrcholu berlínské (a i německé) filmové sezóny, Berlinale, těsně předchází festival nových médií Transmediale.03 Transmediale vzniklo na konci 80.let oddělením právě od Berlinale.Dnes oba festivaly poměrně úzce spolupracují a součástí novomediálního setkání byla pochopitelně i sekce digitálního filmu.
Hlavní atrakcí byla dnešní návštěva britského umělce Petera Greenawaye, jehož filmy vždy balancovaly na hraně mezi „starým“ a „novým“ uměním, mezi filmem, který má začátek, prostředek +konec a dílem, do kterého můžete svobodně vstoupit a stejně svobodně zase vystoupit.Greenaway na Transmediale prezentoval svůj nejnovější projekt The Tulse Luper Suitcases (Kufry Tulse Lupera). Jde o mapu zhruba 60 let, které vyplňují dobu od roku 1928, kdy bylo objeveno Uranium, do pádu berlínské zdi v roce 1989.
Z hlediska média zvaného FILM, které však Greenaway považuje už 20 let za mrtvé, jde o monstrózní projekt- 92 kufrů, v nich 92 objektů. 92 figur, každá s 92 charakteristikami. Sestříhané do 3 celovečerní filmů. První bude uveden letos v květnu v Cannes, druhý v září v Benátkách, a ten poslední příští rok zde, v Berlíně, na Berlinale. Pokud by se všechny tři díly kvalifikovaly do oficiálního programu, což je díky filmařově věhlasu a vůli, s jakou postupuje neprobádanými územími, dost dobře možné, podařil by se mu husarský kousek- takový festivalový „Grand Slam“ mnohem brutálnějšího ražení, než kam sahá sláva Pána prstenů, či Harryho Pottera.
Hlavním těžištěm The Tulse Luper Suitcases je však formát DVD, o kterém režisér řekl, že ho snad vymysleli přímo pro něj.
Po hodinové strhující přednášce Greenaway pustil desetiminutovou ukázku The Tulse Luper Suitcases. Ačkoli sám předem upozornil, že jde především o předváděcí materiál pro investory, je jasné, jak asi bude program vypadat. Greenawayovi je plátno opravdovým a skutečným oknem do živoucího světa! Formát se mění, stejně tak se mění i počet „obrazovek“, barevně snímaná bitka sklouzává při úderech do černobílé, figury jsou lapeny ve smyčkách, ostré střihy nás jako splašení koně táhnou mezi pseudo-dokumentárními záběry a divadelně inscenovanou scénou. Do uší nám proudí rytmická hudba. Vizuální efekt je ohromující.
Za povšimnutí stojí, že ačkoli Greenaway považuje současný film a jeho vyprávěcí módy za mrtvé, má před sebou diváctvo, které sice je schopné výtvarné smrště zvládat deset, patnáct minut, ale v delším časovém úseku propadá nudě. Stejné nudě a zmatení, jakým propadalo při většině zde promítaných filmů. Přitom ve chvíli, kdy se objevil „klasický“ paradox, nebo vtip (např. v 0709 Tanii Parovicové, kde bankomat kuje pikle se svým zákazníkem, či v parodii na tv zpravodajství The Last News Christopha Draegera), obecenstvo živě reaguje.
Máme tu tedy nová média, ale staré diváky. Jsme diváky, kteří si ještě nezvykli. Neumíme zpracovat nové způsoby vyprávění. Jsme v pozici diváků výtvarného umění, kteří v 19.stol poprvé shlédli Moneta. Ale- opravdu? Je současné „nové umění“ uměním, nebo jenom odbočkou? Jde o nový typ zavazadla, nebo o 91 kufřík Tulse Lupera? A co do si těch kufrů vůbec dáváte?
