Dítě uprostřed válečného běsnění je téma mnoha závažných filmů. Hrůzné zážitky z bojů (jako v ruském filmu Ivanovo dětství) nebo i život v zdánlivě bezpečném zázemí (jako ve francouzském snímku Zakázané hry) působí na dětskou psychiku. Abnormální situace a zejména nepřítomnost nejbližších nutně ovlivní dětský svět.
Vyskytla se však i díla, která můžeme vnímat jako poděkování všem těm, kteří se ujali cizího dítěte a pomohli mu přečkat válku. Byly to v první řadě děti židovské, s příchodem nacistů ohrožené nejvíce – jak naznačuje i snímek Pépé a Claude (1967). Hrdinou příběhu je malý Claude, devítiletý židovský chlapec, skrývaný kdesi v Alpách za Grenoblem. Píše se rok 1943 a židovští manželé si stále silněji uvědomují, jak ohrožení narůstá, chtějí chránit aspoň milovaného Clauda. Městské dítě se ocitá v pro ně nezvyklém prostředí, ale především teskní po rodičích.
Claude, jehož s podmanivou bezprostředností ztělesnil Alain Cohen, je však dítě přizpůsobivé, dobře ví, že nesmí prozradit, kým doopravdy je. Naučil se odříkávat křesťanské modlitby, aby ničím nevzbuzoval podezření. Přítelkyně jeho rodičů, která se chlapce ujala, jej vydává za svého a odveze jej do horské vesničky ke svému otci Pépému, věčně brblavému starci, po jeho drsnou slupkou se však skrývá laskavé srdce. Pépého mistrovsky hraje Michel Simon, veterán francouzské kinematografie (vzpomínáte na Ďáblovu krásu?), jenž za svůj výkon získal cenu na berlínském festivalu. Svému rozpornému hrdinovi vtiskl zachmuřenou tvář i bručivou odtažitost, současně však i vrozenou laskavost, která není závislá na vnějším chování.
Režisér Claude Berri (později proslavený filmy jako Jean od Floretty, Manon od pramene, Uranus nebo Germinal) netají silnou autobiografičnost vyprávěného příběhu. Přirozeně byl i hlavním tvůrcem scénáře. Tímto dílem se okamžitě prosadil, ačkoli v jeho úspěch věřil málokdo – vadil údajně málo atraktivní námět. Berri však příběh dokázal proteplit hřejivým humorem, aniž by zastíral mnohé paradoxy ve vztahu zvídavého kluka a starce. Pépé totiž neskrývá své nacionální smýšlení. Kolaborantského maršála Pétaina ctí jako zachránce vlasti a nijak se netají antisemitskými názory. Je dojemné sledovat, jak nadávaje na Židy se obětavě stará o židovské dítě.
Pépe žil dlouho v osamění, ve společenství starého psa, jemuž prokazuje až groteskně přehnanou péči. Doslova ožije, když se vedle něho Claude ocitne. Ačkoli chlapec pozoruje svého pěstouna se směsicí výsměšné jasnozřivosti na jedné straně a rostoucí citové náklonnosti na straně druhé, brzy zjistí, že u něho nachází útěchu i porozumění. Výtečně napsané dialogy, věrohodné inscenační ztvárnění a nevtíravě sugestivní vypravěčství, to vše propůjčuje příběhu zvláštní něhu i úsměvnost, zaručuje. Zvolené prostředí rázovitého venkova tu není pouhou malebnou kulisou. Černobílá kamera Jeana Penzera dokáže vykouzlit podmanivé záběry všedních dnů, vzdálených od krvavé vřavy kdesi daleko. Nahlédne do skromného Pépého příbytku, do kamenitých zákoutí v blízkém okolí, do vesnických uliček: tam všude Claude nachází tolik překvapivých, podnětných věcí i zážitků. S proněžnělým laděním příběhu dobře souzní i hudba Georgese Deleruea.
Berri nehledá za každou cenu zářivě šťastné a bezproblémové rozuzlení. Nadejde den, kdy i Pépého horská vesnička se dočká osvobození, kdy se Claude setká se svými rodiči, kteří plni vděčnosti ke starci přijíždějí. Avšak v Pépého nitru zeje prázdná díra, jeho dosud jiskrný pohled jakoby pohasíná – teď už ví, že navždy zůstane sám, zbaven jakékoli radosti i jistot. I obraz milovaného Pétaina musel sundat se zdi, musel vyslechnout odsouzení všeho, čemu dosud věřil. A není jisté, zda mu aspoň na chvíli pomůže vzpomínka na zářivý, děkující úsměv, kterým jej odjíždějící Claude obdařil.
