V úvodním záběru se sama režisérka Věra Chytilová svěří, že s Ester Krumbachovou spolupracovala na několika filmech, ale přesto neví, jaká vlastně byla. A divák, jemuž toto jméno nic neříká (neočekávejme, že všichni vědí, kdo byla Ester Krumbachová, kupříkladu příručka Kdo je kdo z počátku devadesátých let ji vynechává), bude poněkud v rozpacích. Zprvu se totiž odvíjejí privátní osudy dětství a dospívání jedné přitažlivé děvy, koketní a impulsivní, která své partnery, manžely i milence bez větších zábran střídá podle toho, jak jí kdo právě imponoval.
Kým tedy Ester Krumbachová (1923–1996) ve skutečnosti byla? Především scénografkou a výtvarnicí, která ovlivnila podobu mnoha divadelních představení, televizních inscenací a filmů. Zejména v barvách natáčená díla jí dovolila rozvinout představy o dramatičnosti barevných ploch, které se stávají nositelem významů často symbolických. Sama vyznávajíc pestré, ba výstřední oblékání prosazovala obdobné řešení i v umělecké tvorbě. Ať již v mrazivé vizuální askezi jednoduchého kontrastního oblečení (Kachyňovy či Vávrovy černobílé snímky) nebo naopak ve víru měnivého barevného reje (u Chytilové a Jireše).
Krumbachová však ovlivnila i znění scénářů, najmě u Němcových, jimž pomáhá k myšlenkově průraznější poloze, dokonce se odhodlala sama natočit komedii Vražda inženýra Čerta (1970). Jako spoluscénáristka se podílela i na snímku Jaromíra Jireše Valerie a týden divů. V éře normalizace ji stíhaly potíže se sebeuplatněním. V polistopadové době se sice dočkala zadostiučinění a natočila i dva díly cyklu Genus (a jeden vznikl o ní), avšak její zpřetrhaná kariéra již nedošla oživení.
Co o Krumbachové zjišťuje Chytilová? Nechává promlouvat desítky nejrůznějších osobností, které se s Krumbachovou setkaly, vyhledá její kumpány z hospod, navštíví dávné Esteřiny partnery či spolužačky. Z kontextu prosvítá, že se v případě Ester Krumbachové nepochybně jednalo o komplikovanou, protikladnou osobnost. Avšak všichni vzpomínající ji líčí v úsměvném, idylickém hávu, zdůrazňují podmanivost jejího charisma. I případné nahořklé vzpomínky, nahlížené nostalgickýma očima vzpomínek, získávají nádech roztomilých příhod. Občas se zdá, že uctivá ohleduplnost vesměs získává vrch.
Chytilová své vnitřně rozkolísané vyprávění nechává plynout neúměrně dlouhou dobu (dokument přesahuje dvě hodiny). Především ale její výpověď postrádá cílenější zaujatost, výsledek je zbytečně rozmělněný. Lomí se do tří částí, z nichž jsou obě krajní zasvěceny Esteřině soukromí, prostřední pak jejím filmařským aktivitám. Právě té si cením nejvíce, režiséři (včetně Chytilové), jimž navrhovala kostýmy a někdy i výtvarné pojetí, se svěřují se svými postřehy, vyprávějí, jak vnímala svou profesi, co vše byla ochotna podstoupit pro naplnění svého záměru. Probleskne nezištnost a nezáludnost, s jakou se ujímala začínajících kolegyň, aniž by je vnímala jako budoucí konkurenci.
Zato přiblížení Krumbachové jako člověka má své slabiny. Průběžně vyvstává obraz magicky přitažlivé svéráznosti jako téměř mytologický produkt. Dovíme se, že Ester fascinovaly nové a nové podněty, že byla schopna a ochotna se stejným zaujetím rozmlouvat s intelektuály i s „vypitými“ návštěvníky hospod, kam tak ráda zacházela. I její závislost na alkoholu, od několikerých mluvčích přiznaná, získává přijatelné vysvětlení, že ji fascinovaly různé animální typy, které se v putykách stahovaly.
Ester Krumbachová ve vyprávěních i ve vložených dokumentárních záběrech vystupuje jako dáma za všech okolností noblesní, jistě i výstřední (ne-li snobsky provokující) ve svém chování. Touhu být nezávislá nezkrušila ani případná chudoba, když jí chyběly prostředky k obživě, ani samota, v níž se obklopovala smečkou koček, k nimž láskyplně promlouvala. Žila se slavnými umělci (mimo jiné s hercem a režisérem Miroslavem Macháčkem), ale s nikým nevydržela dlouhodobě. V náznacích prosvitne, že ji později přitahovali stále mladší muži. Ač je její soukromí z různých stran přemíláno, nedovíme se, zda měla děti. Závěrečný epilog, kdy se Chytilová bezvýsledně dobývá do věčně zamčeného hrdinčina ateliéru a marně přitom stíhá jejího posledního druha, vyznívá rozpačitě a svým „časosběrným“ charakterem i přepjatě.
Pátrání po Ester těží především z výpovědí (vesměs pietně obdivných), ale začleněny jsou jak ukázky z filmů, na nichž se podílela, tak i dokumentární záběry jí samotné. Vidíme, jak dokázala být veselá a bezprostřední. Stěží se však zbavíme podezření, že to vše byla vnější póza, divadlo uspořádané pro oko kamery. Chytilová nijak neskrývá svou přítomnost, místy klade doplňující otázky, zpovídané vede k tomu, aby blíže rozvedli své postřehy či přesněji vysvětlili, co měli na mysli. Občas se snaží tok příběhu nějak ozvláštnit, takže vedle již zmíněných časosběrně zrychlených pasáží spatříme i další postupy, které mají evokovat Esteřinu výlučnost - průběžně se vrací zejména motiv srocujících havranů. Ojediněle se Chytilová „vciťuje“ i do některých vyhrocených událostí, například válečné bombardování přibližuje zvukovými efekty a rozkomíhaným obrazem.
Pátrání po Ester je dokument – obávám se – bezkrevný. Všichni oslovení v něm Krumbachovou dojatě líčí jako okouzlující bytost: vedle již zmíněných režisérů ve snímku vystupují např. Ivan Vyskočil, Ladislav Smoček, Jiří Svoboda, Otakar Vávra, Boris Jachnin, Petr Václav, Vojtěch Jasný, Michal Bregant... Chytilová tu nedospěla k oné průraznosti a nelítostnosti, s jakou kdysi Drahomíra Vihanová zachytila Evu Olmerovou v Proměnách přítelkyně Evy. Spíše se přiblížila mramorovému pomníku zvíce Svěrákova Tatínka.
