Past na žraloka je typem rodinného vyprávění, které zaujme děti i jejich (pra)rodiče. Misí výtvarně pojatou krásu podvodních scenerií s dobrodružnými prvky i humornými vsuvkami, odkazuje na schémata hraných filmů. Slávu podvodním animovaným příběhům přinesl snímek Hledá se Nemo, takže nepřekvapí, že také Past na žraloka využívá podobné vypravěčské postupy i okruh námětů. Vyprávění o malém rybím klukovi Pankim, který se musí utkat se zlomyslným a neurvalým žralokem, aby získal svou vyvolenou, nepředstírá větší ambice, než jaké má. Dětem poskytuje přístupným způsobem ponaučení: v ohrožení by se slabší tvorové měli spojit, protože jen tak mohou uspět v souboji se silnějším protivníkem.
Ze znečištěného velkoměstského pobřeží připlul Panki do poklidné existence čistého a prosluněného korálového útesu. Sem vnášejí vzruch návštěvy nevychovaně klackovitého žraloka Troye provázeného dvojicí nekňubovitých nohsledů. A také půvabná rybí modelka Kordelie, do níž se Panki bezhlavě zamiluje. Aby ji získal, musí se utkat se žraločím protivníkem, proti němuž na první pohled nic nezmůže. Teprve když jej samotářský želvák Nerissa naučí zvítězit pomocí důvtipu, šance se vyrovnají. Zde se ozývají schémata nesčetných westernů – a tvůrci tuto inspiraci ani nepopírají. Ústřední zamilovaná dvojice, jakkoli dovádivá a rozpustilá – prostě „cool“ – navazuje na vážněji pojednávané disneyovské příběhy. Kordelie není rozmařilá ani přejemnělá bytůstka, je to „správná holka“ ochotná pomáhat svým blízkým.
Režiséři Howard E. Baker a John Fox zřetelně vykrádají dnes již klasickou disneyovskou poetiku, a to zejména ve výtvarném pojetí (místo Disneyova studia se však na filmu podíleli Korejci). Stačí si všimnout mrštných pestrobarevných těl a zvláště velkých, zaoblených, dojemně mrkajících kukadel, která byla původně přisouzena bezbranným mláďatům. Zde se jimi honosí i podnikaví rošťáci.
Humornou nadsázku vnášejí do filmu různé komické rybí postavičky mluvou, vzezřením či chováním; mají za úkol v pravý okamžik rozesmát výstředním počínáním. Patří sem chrčivě hudrající pelikán, přejemnělý krab, který se nikdy nezbavil francouzského akcentu, skupinka rybích stařešinů-mečounů či žraločí nohsledové Viktor a Igor, věčně se dohadující, kdo je větší padouch. Uplatňovaný humor je však místy hrubozrnný, příliš se nestará o duchaplnost.
V Pasti na žraloka spíše oceníme vzruch a dynamiku vyprávění nežli promyšlený dějový spád. Některé motivy zůstávají v pozadí (třeba Pankiho setkání s laskavými sviňuchami, které si kdekdo plete s delfíny – k jejich nelibosti). Jiné nápady se zbytečně opakují – například když se Panki pod želvákovým dohledem učí proplouvat zrádnou mořskou proláklinou, využívat mohutných proudů či rozvířit vodu, aby získala údernou sílu. Při utkání s nazlobeným žralokem přihlížíme témuž, takže se vytrácí překvapivost. Ke vskutku westernovému nádechu dospěl snad jedině oslňující želvákův souboj s trojicí dotěrných olihní, které mu chtějí uzmout vzácnou perlu.
V českém zněním se někdy výslovnostnímu pitvoření neubránili Jan Dolanský (Panki), Lucie Vondráčková (Kordelie) či Miluše Šplechtová jako potrhlá Pankiho teta Pearl, uměřeněji znějí hlasy Petra Čtvrtníčka (Troy) a Jiřího Hromady (Nerissa). Obvyklý ohňostroj ostropalného žvatlání rozpoutal Jiří Lábus coby jeden z Troyových nohsledů. Česká verze se přiměřeně vyrovnala i s veršovaným prologem či hrdinskými zpěvy, které se vynořují jako součást podmořské umělecké tvorby.
