Thajský film Ong-bak je akční film, natočený typickým, mírně naivním thajským stylem, postavený na nepřetržité akci expertů bojových umění, s lehkou příchutí komiky. Vlastní příběh prakticky neexistuje – něco hodnotného (zde jde o posvátnou sochu) je ukradeno z rodné vesnice a hrdina se vydává do neznámého velkoměsta „to“ získat nazpět. Vybaven je jen naivitou vesničana, nezlomností svého odhodlání a morálních pravidel, k jejichž dodržování byl vychován. Vlastní zápletku však divák zapomene pět minut po odchodu z kina, pokud se mu to nepodaří již někde v půli děje. Stejně tak nebude ponechán prostor na jakoukoli empatii s postavami. Ale to bude nakonec vadit jen málokomu. Ong-bak je totiž další zjevení asijské kinematografie, které, stejně jako Old Boy, zaskočí nepřipraveného diváka. V tomto případě to ale není díky příběhu, filmovým technikám či formě obrazu a hudby.
Nejpůsobivěji totiž na diváka útočí nesmírná intenzita bojových scén. Nepřehlédnutelné je nasazeních všech protagonistů, kteří rozhodně nešetří sebe ani publikum. Nepotřebují počítačové triky, použita nebyla žádná lana ani chrániče, snad jedině občas trampolína pro usnadnění výskoku. A nezapomeňme na strhující choreografii soubojů, která staví na pro Evropany značně exotickém bojovém umění Muay Thai. Mírnou relaxaci mezi scénami potom přinášejí příležitostné (a příležitostně povedené) gagy, tak jak nás na ně navykl Jackie Chan svými akčními komediemi.
Tvůrci se inspirovali vrcholným obdobím HK filmu, kdy obzvláště podařené scény byly zpomaleny, předvedeny z několika úhlů pohledu a konkrétní záběr zopakován víckrát za sebou. Publikum se tak může přesvědčit o reálnosti akce a vychutnat fakt, že hrdinové opravdu rány přijímají, ať již od svých soupeřů, od zdí či od země, na kterou dopadnou často po několikametrových volných pádech… Diváci nepochybně při sledování scén bolestně povzdechnou místo herců. Barbarské? Snad pro někoho. Ale zejména aktivní vyznavači bojových sportů a umění rozpoznají onu intenzivní radost z pohybu, snahu pohybovat se na hranici svých možností.
Nic z toho by nebylo možné bez fyzických dispozic Tonyho Jaa, představitele hlavního hrdiny. Hvězda tohoto třicetiletého kaskadéra a experta na několik bojových umění prudce stoupá. Jeho mezinárodní kariéru nepochybně pojistí i právě dokončované volné pokračování Ong-baku. Za pozornost stojí vlastně každá bojová scéna, kterou kdy natočil, např. několikaminutové kameo ve filmu The Bodyguard (2004). Bleskově tak dosáhl toho, o co musel např. Jackie Chan usilovat řadu let v řadě filmů. Za jeho nástupce je ostatně Tony Jaa často označován. To je ovšem přehnané, či alespoň předčasné. Jackie Chan určitě jednou zestárne (zatím se chová doslova nesmrtelně). Dnešní Tony Jaa, bez ohledu na své fyzické možnosti, však nemá takovou přítomnost na plátně, takové charisma. A co se gagů a pohybové komiky týká, to byla vždy součást Jackieho osobnosti, zatímco v Ong-Bak je to prostě něco, co sepsal scenárista a na svých bedrech převážně nesou Tonyho spoluhráči.
To vše se ale ještě může změnit. Důležité je uvědomit si, proč je Ong-bak tak kladně přijatým osvěžením i v rámci asijské produkce. Novým asijským postupem (zažitým již i v Hollywoodu) se totiž stalo: „Zaplaťte jednu hvězdičku, pověste ji na dráty, rozkývejte. Pár rychlých střihů a zrychlených záběrů na ruce – a bojová scéna je hotova.“ Dnešní akční film Hong-Kongu je v krizi, většina jeho produkce je bez dřívější invence a radosti z filmování. Japonsko kromě samurajských filmů kupodivu nikdy velkým exportérem filmů s bojovými uměními nebylo. Korea je dnes sice doslova filmovým rájem, ale přece jen tímto směrem nikdy příliš nešla (pomineme-li filmy s nezbytným školním násilím, mohutně podpořeným trikovými technikami). A indičtí akční hrdinové mají především povinnost se účastnit skupinových tanečních scén.
Ong-Bak se tak stává tím, čím byl pro svět hongkongský film ve svém zlatém období před deseti až patnácti léty. Otázkou je, zda se může stát přelomovým filmem pro Thajsko, jako se to podařilo v Koreji filmu Shiri (1999). Tehdy si svět teprve povšimnul, že nějaký korejský film existuje (což následně vedlo k zvýšení rozpočtů a dalšímu prudkému růstu). Uvidíme. Mladší thajské hity jako takřka „kaskadérský demo-reel“ Born to fight (2004) nebo sci-fi/fantazy Garuda (2004) se bohužel zdají být spíše produkty nevyspělé a naivní filmové školy, bez šancí na úspěch mimo území svého rodného státu.
Podstatné ale je, že dnes můžete jít do kina na Ong-bak. Pokud máte zájem o bojová umění, nebo si chcete odpočinout u nenáročného filmu přecpaného souboji, ze kterých netrčí absolutní neschopnost představitele se svižněji pohnout – je to dobrá volba. Pro většinu partnerek, obdivovatele Shakespeara a další, pravděpodobně volba naprosto špatná…
