Celý proces začíná návrhem vlastních loutek. V krátkých filmech se Wallace a Gromit setkávali s lidskými bytostmi jen zřídka, ale to není případ jejich prvního celovečerního snímku. Hlavní výtvarnice modelů Jan Sangerová dostala spolu se svým týmem za úkol vytvořit všechny lidi i zvířata různého věku, velikosti i tvarů. Vzhledem k tomu, že oblečení a vlasy postav jsou vymodelovány a ručně nabarveny přímo na každé z postaviček, museli modeláři zastoupit také autory kostýmů a vlasové stylisty.
„Dvě hlavní postavy už byly hotové, ale v příběhu se objevuje spousta dalších obyvatel města. Měli jsme skvělý tým, který navrhnul více než čtyřicet postav včetně Victora a Lady Tottingtonové. Vytvořit tyhle dva modely bylo poměrně pracné, zejména pak co se týče Lady Tottingtonové, která má plnou skříň různého oblečení. Měli jsme pár hodně ostrých debat o tom, jaké oblečení by měla nosit v té či oné scéně,“ směje se Park. Tentokrát se však bohatšího šatníku dočká také Wallace: „Wallace se rozhodne Lady Tottingtonovou okouzlit, takže jsme jej vysvlékli z jeho nesmrtelné zelené vesty a dali mu novou s klikatým vzorem. Samozřejmě jsme museli úzce spolupracovat s režiséry, abychom odchytili ten správný klikatý vzor, takže jsme během jeho návrhu prošli několika stádii,“ říká Sangerová.
Každá z loutek má v zásadě stejnou konstrukci, jejímž základem je kovová výztuž, která je obdobou kostry. Samozřejmě existují různé odchylky, které souvisejí s jejich velikostí a tím, zda chodí po dvou nebo po čtyřech – popřípadě střídavě jako Gromit.
Oddělení modelů vyrobilo každou figurku ze speciální směsi jménem „Aard-mix“, která je trochu odolnější než obyčejná plastelína. Publikum, které si pamatuje první celovečerní film z produkce Aardmanu Slepičí úlet, si všimne malého rozdílu mezi loutkami. Zatímco u předešlého filmu byla „povrchová fasáda“ slepic vyhlazená, tentokrát jsou modely záměrně navrženy tak, aby si zachovaly nepravidelný povrch, který je plastelíně vlastní, což je tradiční prvek v krátkých filmech Wallace a Gromita – jak často říkal Park, „jsou vidět otisky prstů“. „Je to právě ta drobná nedokonalost, díky níž to celé vypadá jako ruční práce,“ dodává David Sproxton. „Myslím, že pokud je něco vyrobeno ručně, uvědomíte si, že to někdo udělal s láskou a péčí.“
Každá z postaviček musela být vytvořena v několika různých pózách a kostýmech – podle toho, v kolika scénách hrála. Wallaceho si „zahrálo“ celkem 35 modelů, Lady Tottingtonová a Victor měli oba přes tucet různých variací. Kromě toho měl každý z modelů celou řadu vyměnitelných částí – od očí a uší po ruce nebo celé hlavy. Pro každou postavu byly připraveny také desítky různě vytvarovaných úst, aby animátoři mohli synchronizovat jejich zakřivení se slovy, která postavy ve filmu pronášejí. Když byly modely hotové, dostali je do rukou animátoři, kteří strávili několik následujících let jejich „oživováním“. Hlavní animátor Loyd Price vedl tým více než třiceti klíčových a pomocných animátorů.
Jednou z postav, který přinesly animátorům spoustu starostí, byl sám králíkodlak. Hlavní zádrhel spočíval v tom, že povrch jeho těla netvoří plastelína, ale srst. Pokud by tedy jeho hlavní animátor Ian Whitlock použil při manipulaci s modelem prsty, bylo by na srsti poznat, že se jej dotýkal. Aby tento problém vyřešili, zapracovali do zad králíkodlaka miniaturní páčky, jimiž bylo možné jeho pohyby ovládat. Tyto loutky byly také mnohem větší než ostatní postavy, proto byla jejich vnitřní stavba těžší a komplikovanější. Zvýšená hmotnost představovala další problém. „S větší loutkou narazíte na ten problém, že její hmotnost hodně namáhá kostru – jakmile jí zvednete nohu nebo ruku, kostru to velmi zatíží. Kromě toho je to velká zátěž i pro vnější plastelínu, která se hodně napíná. Když s postavou manipulujete, musíte do toho dát hodně síly, což je v případě, kdy potřebujete učinit jen jemný pohyb, samozřejmě docela problematické.“
