Když jsem se díval na úvodní scénu tohoto černobílého, záměrně zrnitého filmu (v jednom dlouhém záběru nasnímané natáčení jakési taxikářské epizodky ustavičně opakované kvůli přebreptům) okamžitě jsem si vybavil americké nezávislé filmy, najmě Toma DiCilla. A ve svém očekávání jsem se nezklamal. Vějířovitě rozehrané příběhy s převažujícím motivem citové okoralosti, existenční krize a marného hledání spřízněné duše i lásky, někdy jen příliš zběžně a tezovitě načrtnuté. Obepínají ústřední středobod celého vyprávění: tragikomicky dojemné sbližování dvou mentálně postižených milenců, kteří se seznámili při sportovní soutěži a nyní s napětím očekávají, svérázně nachystáváni svými blízkými, první intimní chvíle.

Režisér Vladimír Morávek podstoupil riskantní rozhodnutí. Není snadné zvolený typ protagonistů provést komediální nadsázkou, aniž byli necitlivě zesměšněni. Morávek ovšem dosáhl ještě něčeho cennějšího: Právě oni vlastně jako jediní prožijí závratný pocit obapolného štěstí, v něž se prvotní rozpaky a ostýchavost přetavily, zatímco u všech ostatních tytéž atributy vedly jen k poznání osobnostního fiaska, k přiznání své vyprahlosti a neschopnosti opětovat nabídnutý cit. Jinou věcí je, že v některých případech režisér zbytečně přeháněl (stačí si vybavit u jedné dvojice milencovu masochistickou rozkoš dosahovanou jen partnerčiným bitím a slovní vulgaritou, u další pak zhrublou karikaturu poživačnosti).

Scénář napsal Morávek spolu s Janem Budařem, který je navíc podepsán pod hudební složkou, písňovými texty též souznějící s dějem situovaným převážně do jedné letní noci. Autoři osvědčili mimořádný smysl pro napsání mimořádně životných situací, většinou se točících kolem nejrůznějších trapasů - stačí si vybavit počínání hlavního hrdiny Standy (všestranný Jan Budař), jenž se pod bratrovým vedením učí správně používat prezervativ. Ostatně Kateřina Holánová v roli Oliny mu víc než úspěšně sekunduje, v jejím zubatém úsměvu se skrývá nejen něha a touha, ale také poněkud zkratovité nápady, když musí překonávat nenadálou překážku. Svou Olinu vybarvuje možná ještě sytěji, dynamičtěji, snad i rozeklaněji nežli Budař svého Standu, ale nikde nepřesáhne mez únosnosti.

Nelze než obdivovat dramaticky přesně zacílené mikroscénky (připomínám aspoň, co vše se děje s hrdinčinou neodbytně starostlivou matkou, kterou dívka v návalu bezradnosti uspí množstvím tabletek), i autenticky znějící rozmluvy, do nichž nepronikne jediné rušivé zaváhání. I zdánlivé banality přesně vypovídají o jednotlivých aktérech, o jejich promarněných životech a marném očekávání čehosi lepšího a šťastnějšího. Snad jen skrumáž Olininých spikleneckých i rozdychtěných kamarádek (osobují si právo hlídat průběh "první zkušenosti") vnímám jako zbytečně přepjatou. Také s ní se pojí nejvíce sporné výrony případných zárodků dalších zápletek.

Režisér si navíc pohlídal, aby jednotlivé postavy zbytečně nepřečnívaly na úkor ostatních, zejména pak centrální milenecké dvojice. Dokonce "umravnil" i Pavla Lišku, proslulého schopností vyrobit si nezávisle na dějové struktuře vlastní oslnivé sólo (Čert ví proč, Pupendo). Příjemně překvapil Miroslav Donutil, jenž svému zatrpklému, ublíženecky bilancujícímu herci vtiskl mimořádně silnou autenticitu. Odboural své běžné kabaretní návyky (jak je upevnily nejen televizní zábavné pořady), pronikl svému hrdinovi na samotnou dřeň, když v lámajícím se, směšně dojemném hlase postihl jeho zklamání, pocit nenaplněné, zbabrané existence. Působivé jsou zejména opilecké rozmluvy s manželkou prostřednictvím mobilu i pozdější, táhle vyřvávané monology v noční tramvaji.

Je pravda, že se stavební provázaností jednotlivých epizod si Morávek s Budařem příliš hlavu nelámali. Formální propojení prostředím hospody a částečně též oprýskaného nevzhledného domu, kde se jednotliví protagonisté (aniž by se nutně navzájem znali) sejdou, shledávám dosti chatrným, ba samoúčelným, neboť k bližšímu propojení příslušných dějových rovin nikdy nenastane.

Postavy se jen mlčky míjejí, podobny si svými zážitky, svými nenaplněnými očekáváními. Tak postupně defiluje zestárlá psycholožka, uklidňující se východními naukami i hudbou (a jejíž náhodný vztah k zatrpklému herci zkrachuje), dívka stěžující si, že dosud narážela jen na samé kretény, s poté vyděšené partnerovými masochistickými požadavky, dvojice pekárenských závozníků. Všichni hledají nějaké zklidnění, nějaké naplnění svých osudů, ale všichni se bezcílně potácejí v jakoby začarovaném kruhu. V takovém případě jsou zbytečné všeznalé komentáře, charakterizující jednotlivé postavy či dokonce předjímající, co se bude dít.

Nuda v Brně je dílo v našich podmínkách ojedinělé, vzniklé opět díky podpoře ze strany České televize. Vyniká stejnou bezprostředností verbální složky i herecké kreace, stejným smyslem pro ironický i dojemný náčrt trapného počínání jako dejme tomu Městečko či Pupendo. Má inscenační obratnost Pupenda, aniž by sebeméně znepokojovala jeho strojově vykrouženým a do nejmenších podrobností vykalkulovaným vypravěčstvím. Nuda v Brně totiž i díky dramaticky funkčnímu výrazovému minimalismu dosahuje nepředstírané dokumentární věrohodnosti. A nepoklonkuje před dávnými tuzemskými vzory ze 60. let.