Film Wernera Herzoga Nosferatu, fantom noci není pouhý remake Murnauova snímku Nosferatu z roku 1921, který vycházel z knižní předlohy Brama Stokera. Herzog skládá hold podle jeho názoru nejlepšímu německému filmu nikoliv nápodobou, ale variací. Dodržuje strukturu vyprávění původního Galeenova scénáře a jeho Murnauovy realizace, v několika místech je ale domýšlí a doplňuje (Harker putuje pěšky divokou krajinou na Drakulův hrad, mor ve Wismaru ústí v orgie na náměstí, bují zde směšná byrokracie, Harkerův konec je anekdotický). Upírské historce Herzog propůjčil tradiční romantickou atmosféru, jak se objevovala v německé literatuře, dramatu a malířství devatenáctého století. Režisérův nejvýznamnější herec Klaus Kinski Drakulu oproti Murnauovu pojetí zlidšťuje. Upír se na Harkerově manželce Lucy dožaduje nejen krve, ale i lásky. I využití barevného filmového materiálu citlivě směřuje k strašidelné romanci jako dramatickému základu, na němž se splétají lidsky zajímavé osudy Harkera, jeho ženy a upíra budícího hrůzu i soucit.
Výraznou příležitost ve filmu dostala francouzská herečka Isabelle Adjaniová v postavě Harkerovy mladé manželky Lucy, která nakonec sama rozhodne boj s Drakulou.
O filmu napsali:
„Hrabě Dracula v podání Klause Kinského má tutéž démonickou podobu Maxe Schrecka, jeho postava je však prohloubena o pocity smutku a opuštěnosti, vyplývající z Draculovy nepřirozené existence. Pozvolna vyprávěný, vizuálně vytříbený snímek se střídmými dialogy je prodchnutý melancholickou snovou atmosférou, podpořenou vhodně vybranými exteriéry.“ (Marta Mentzlová, NFA, distribuční list k filmu)
„Proti smutně vědoucné nevinnosti netvora uvězněného v černobílém prostoru světel a stínů je nakonec nevinnost Lucy Harkerové jen kotěcí naivitou.“ (Alena Prokopová , Filmové listy Projektu 100-2009)