Profesor Walter Vale (Richard Jenkins) žije po smrti manželky pedanticky organizovaným životem v Connecticutu, kde učí na vysoké škole jeden předmět každý semestr už 25 let. Má svoje návyky a zvyky, nic nepromíjí a je osamělý. Když onemocní jeho kolegyně, vedoucí katedry Waltrovi sdělí, že bude muset jet na konferenci do New Yorku a přednést tam referát, který společně s kolegyní napsali. Walterovi se vůbec nechce, ale nemá na vybranou. Vstoupí do svého bytu v New Yorku, kde už dlouho nebyl, a zažije šok, když otevře dveře do koupelny a ve vaně najde nahou mladou černošku. Vyděsí se oba. Ona francouzsky, on anglicky, a pak se k tomu přidá stejně zděšený mladý muž. Muž jménem Ivan pronajal Waltrův byt Tarikovi (Haaz Sleiman) a Zainab (Danai Guriraová), pochopitelně bez Waltrova vědomí. Mladý pár se omluví, sbalí své věci a odejde. Nemají ovšem kam jít, a Walter je po značném váhání pozve, aby u něj na pár dní zůstali, než si něco najdou.
Rozvine se mezi nimi ten zvláštní druh přátelství, které se někdy objeví mezi lidmi, kteří se společně ocitnou v těžké situaci, ačkoliv by se jinak nikdy nesetkali, ani by neměli zájem se poznat. Když je Tarik omylem zatčen v metru, Walter se cítí vinen, protože Tarik byl zatčen když mu pomáhal. Walter se vydá na pomoc a zjistí, že jeho noví přátelé jsou nelegální přistěhovalci, Zainab ze Senegalu, Tarik ze Syrie.
Potom se objeví Tarikova matka Mouna (Hiam Abbassová), která si dělala v Michiganu starosti, protože jí syn přestal telefonovat. Je velmi pravděpodobné, že Tarik bude deportován. Walter najme právníka, který obhajuje přistěhovalce, a začne čekání.
Součástí příběhu je neosobnost celého byrokratického systému. Centrum pro zadržené připomíná vězení s maximální bezpečností. Nedostatek informací o zadržených. Neochota. Přítomnost lhostejné, absolutní moci. Film jasně říká, že se to odbývá po 11. září 2001, ale nevím, zda to někdy bylo jiné.
Není to tím, že by v úřadech nebyli kvalifikované lidi, kteří by mohli žádosti o azyl vyřizovat schopně a lidsky. Byrokracie je všude na světě stejně nelidská, „problémy“ vyřizuje s nejmenší námahou nejníže postavenými úředníčky, kteří práci získali díky podivuhodným přijímacím formulkám, které přehlížejí, že nemají žádné kvalifikace. A to jenom jedna z věcí, kterou film ukazuje.
Je to velmi klasický film. Scénář napsal režisér filmu Thomas McCarthy. Příběh se rozvíjí v jedné rovině a v souvislém čase. Je klasicky natočený, v poněkud pomalejším tempu, než je dnes zvykem. Ale rozhodně se nevleče, střih je tu, aby pomohl vyprávění, stejně jako kamera a hudba.
Richard Jenkins patří k tomu vzácnému druhu herců, kteří nepatrným pohybem nebo změnou výrazu dokáží vyjádřit velmi mnoho. Nádherně se hodí do role introvertního intelektuála. Zobrazuje Waltera jako smutnou lidskou bytost, která je natolik moudrá, že chápe i nevyhnutelnost osudu. Hiam Abbassová používá stejnou hereckou metodu, se stejně dobrými výsledky, a scény mezi nimi potěší oko i mysl. Nadšení a energie Tarika se doplňují s opatrnou oddaností Zenobie.
Nezvaný host není film o jednom problému s jednou jasnou odpovědí. Je to film o složité situaci bez jednoduchého vyřešení. Už to samo si zaslouží zájem a pochvalu.
Pokud pochybujete o tom, že by newyorský super (čili domovník) pronajal byt nepřítomného majitele, pak se mýlíte. Znám nejeden případ, kdy takový člověk pronajal na několik měsíců byt načerno, majitelé činžáku o tom ani nevěděli. Peníze si nechal. Superovi se také platí až trojnásobek činže za to, že nájemníka přijme jako prvního a doporučí ho. Pochopitelně se to nejčastěji stává novým přistěhovalcům, Američané by takové jednání zažalovali. Ale v New Yorku, zvlášť tam, kde je nájemné kontrolováno státem, je taková praxe běžná...
