Téměř současně se v našich kinech vynořily dva film Wima Wenderse - vedle Země hojnosti je to Nechoď klepat na dveře. Zatímco první navazuje na trend vytyčený Linií násilí a zkoumá spíše než ohrožení samo strach z něho, druhý snímek předkládá zniternělý vhled do psychiky člověka, bilancujícího své dosavadní žití. Hrdina zde postupně zjišťuje, co všechno ztratil - a co jen těžce bude získávat zpět.
Kořeny sahají až ke slavnému podobenství Paříž, Texas; s ním se navíc pojí osobnost Toma Stoparda, autora scénáře i představitele hlavní role. Obě rozdílné cesty však mají hodně společných rysů: násilí může nabrat různých podob, když se převtělí do lhostejnosti, citové otupělosti, do psychického ubližování. Režisér v obou případech vyhledává odvrácenou tvář Ameriky, nastiňuje zanedbané čtvrti, které svým vzhledem jen umocňují odevšad prosakující skepsi - ať již se jedná o předměstí Los Angeles nebo jakési zapomenuté městečko v Montaně.
Protagonistou Nechoď klepat na dveře je druhořadý westernový herec Howard Spence. Sam Shepard mu vtiskl záměrně vybledlý vzhled někdejšího drsňáka, z něhož už zůstala pouhá póza a snadná vznětlivost, postupně snad nahrazována jakýmsi prohlédnutím. Howard jednoho dne prchne z natáčení, aby se vyvázal z ubíjejích povinností. Jeho zprvu bezcílné putování nabere přesnější směr při setkání s matkou (mumiovitě zestárlá Eva Marie Saintová se stěží vsoukává do přihrádky laskavé a se vším již smířené stařenky). Neviděli se celá desetiletí. Howard se od ní doví, že kterási z jeho dávných milenek byla těhotná. Vydává se zpět po vlastních stopách, setkává se s lidmi, které dávno neviděl, ba o nichž ani neměl tušení, navštěvuje místa, kde kdysi dávno pobýval.
Wenders přesně akcentuje stísňující vědomí promarněného života. Howard poznává, že dávno promarněné mezilidské vztahy se jen obtížně slepují. Všeobjímající matčina láska ještě vstřebá všechnu němou výčitkou i zahořklost, ovšem další pátrání ve vlastní minulosti přináší hodně rozčarování. Howarda někdy až trýznivě překvapuje, že opětovné sbližování bude obtížnějším, než očekával. Zvláště již dospělý syn (Gabriel Mann) mu dává najevo všechno své pohrdání i nenávist. Dávné zklamání však rezonuje i v mládencově matce (subtilní i vášnivá Jessica Langeová předvádí více vnější okázalosti tam, kde by výmluvnější bylo pokornější vcítění).
Wenders svou svéráznou road-movie vybavuje od samého počátku výrazně kalkulativní dramatickou strukturou, kdy vedle Howardových pozvolna se odvíjejících osudů od počátku sleduje další syžetové roviny, více či méně nezávislé na ústřední rovině. V závěru se všechny protnou - nejen pojišťovací agent (Tim Roth), jenž má uprchlíka vyhledat a přimět, aby se vrátil k natáčení, ale zejména mladičká dívka (Sarah Polleyová), kterou vidíme bloumat s matčinou urnou v podpaží a která též, plna vstřícnosti a porozumění, označí Howarda za svého otce, aniž je její rovina jakkoli blíže rozvinuta. Přiřadit lze ještě hudební složku, kytarová sóla, provázená chraplavými songy, vytvářející též nepominutelné pozadí. Až později zjistíme, že takto je od prvního okamžiku začleněn již dospělý Howardův syn, o němž Howard (ani divák) nemá zprvu tušení.
Nechoď klepat na dveře se vyznačuje jakoby předem nalinkovaným uspořádáním, avšak toto řešení kolísá mezi zdáním spontánnosti a zdánlivou předurčeností. Ve srovnání se staršími Wendersovými díly, například Stavem věcí (i tam vystupovali filmaři a filmová fikce), je však výsledný tvar pokroucený, chtěný, schází mu uhrančivost nejlepších režisérových filmů. A nic na tom nemění ani výtvarná podmanivost, ani sebezpytné ohlížení.
Wenders svého sporného hrdinu zřejmě lituje: není pochyb, že účinkuje v přihlouplých sentimentálních kovbojkách, že mnohé jistoty se záhy ukáží být pouhou iluzorností - podmanivé scenérie Monument Valley, přímo zosobnění westernové prašné krajiny, náhle zkolabují, když je protne moderní dálnice. A městečko, do něhož Howard při hledání ztraceného času zavítal, se též ukáže být ospalým zapadákovem. Nakonec i dojímavě krouživé pohyby kamery, oblétávající Howarda například po vypjaté hádce se synem, když s tváří nehnutou sedí na pohovce, nedlouho předtím v afektu vyhozené z okna, se jen opájejí dramaticky vyprázdněnou výlučností, schází jim odpovídající sdělnost.
Ale motiv zmarnění snad nejsilněji vystoupí v několika okamžicích, kdy si Howard zmlkle listuje matčiným albem, do něhož si ukládala novinové výstřižky, svědčící o kariéře, skandálech a konfliktech se zákonem. Ostatně co může být výmluvnější, než když matka nepozná vlastního syna, na něhož čeká na autobusové zastávce...
