Stéphane by klidně mohl být mladším bratrancem Joela z Věčného svitu neposkvrněné mysli. Režisér Michel Gondry přichází s další podivnou romantickou komedií o zakřiknutém hrdinovi, který uvnitř vlastní hlavy bojuje o dívku svého srdce.
Stéphane (Gael García Bernal) se po smrti otce vrací k matce do Paříže, kde vyrůstal. Už jen z pohledu na jeho dětský pokoj, který zůstal v nezměněném stavu, je jasné, že jde o mladíka s nezkrotnou fantazií. Matka, která na syna nemá a zřejmě nikdy neměla čas, mu sežene zaměstnání v redakci kalendářů, ale to zdaleka neodpovídá Stéphanovým představám o kreativní činnosti. Od mechanické práce utíká do světa představ, kde hraje čím dál větší roli jeho zrovna tak tvůrčí sousedka Stéphanie. Shoda jmen není náhodná: ti dva evidentně patří k sobě, ale protože jedna z vlastností, jež mají společné, je nesmělost, nějak se jim tu pomyslnou i reálnou zeď mezi sebou nedaří překonat.
Nauka o snech má s Gondryho předchozími hranými filmy – se Slez ze stromu a Věčným svitem neposkvrněné mysli – společný základní rámec příběhu o člověku, který se nedokáže přizpůsobit svazujícím normám, konvencím a stereotypům, ať už jde o pravidla společenského kontaktu, partnerského vztahu či pracovní morálky. Zatímco předchozí dva filmy však napsal svéráz Charlie Kaufman, tentokrát scenáristicky debutoval sám Gondry. Jakkoliv pořád jede v kolejích surreálné absurdity, znamená to posun od hravosti v myšlence a konceptu k hravosti čistě vizuální. Gondry se vrací k estetice svých raných videoklipů: dnes už všudypřítomné digitální efekty nahrazuje dekoracemi a rekvizitami vytvořenými z papundeklu, celofánu a dalších všedních materiálů. S nimi si permanentně hraje i Stéphane, přičemž režisér nezastírá, že jde o jeho alter ego.
Nauka o snech se v podstatě nikam nevyvíjí: ukazuje pořád ty dva samé stydlíny chycené ve světě, který pro gejzíry jejich imaginace nemá příliš pochopení. Maximální posun v jejich psychologii a v ději pak spočívá v tom, že si Stéphane a Stéphanie uvědomí, že se mají navzájem rádi, ale přitom je ten pocit leká přinejmenším stejně, jako jim je příjemný. Těžištěm filmu tak zůstává jeho eruptivní vizualita, kombinující snovou anarchii s absurditou Stéphanova bdění do té míry, že divák mnohdy neví, v které rovině se zrovna nachází (příkladem budiž krásná scéna, v níž policisté pomáhají stěhovat piáno). Gondry stejně jako Stéphane plynule přechází ze snu do reality a zpátky, což může být chvílemi matoucí, ale zároveň to výtečně vystihuje způsob, jakým sny skutečně vznikají: podvědomí bdělé události přibarvuje, spojuje a posouvá kýženým směrem. Nejlépe to funguje v kouzelných výjevech z pracoviště či z lyžařského zájezdu. Jakýsi mezistupeň mezi oběma polohami pak představují hračky, jež Stéphane se Stéphanií vytvářejí, a „vysílání“ papundeklového televizního studia Stéphane TV, které si hrdina postavil v dětství.
Vedle proudu vizuálních nápadů a vtipů stojí Nauka o snech hlavně na představiteli Stéphana. Gael García Bernal (Motocyklové deníky, Amores perros) v sobě má tu pravou dávku léaudovské sebelítostivosti a adolescentní ztracenosti a otevírá touto rolí další komnatu svého zřejmě všestranného talentu. V roli Stéphanie mu sekunduje Charlotte Gainsbourgová. Výtečně obsazené jsou i postavy Stéphanových kolegů z práce, kteří film odlehčují pokaždé, když se příliš upne ke snění nebo k romantice.
Jestliže Věčný svit neposkvrněné mysli byl více filmem Kaufmanovým, Nauku o snech lze považovat za film stoprocentně „gondryovský“. Coby autorské dílo má i větší integritu. To, že nesklízí tak nadšené reakce jako jeho předchůdce lze přisoudit chybějícímu momentu překvapení; rozhodně je však přinejmenším stejně dobrý, ne-li lepší.
