Více než rok po své mezinárodní premiéře k nám přichází komorní válečné drama Napola. Příběh mladého muže, který dostane výjimečnou možnost studovat v elitní škole říšského Německa, se v roce 2004 účastnil soutěže MFF Karlovy Vary. Cenu za mužský herecký výkon v hlavní roli si zaslouženě odnesl dnes jedenadvacetiletý Max Riemelt. S jeho tváří jsme se mohli setkat v obou dílech teenagerské komedie Holky to chtěj taky. V Napole však, narozdíl od těchto dílek, má co hrát. První díl Holek to chtěj taky a film Napola jsou spojeny i postavou režiséra a scenáristy Dennise Gensela a scenáristkou Maggie Perenovou (ta spolupracovala i na filmu Holky to chtěj taky 2). Je však třeba zdůraznit, že zde veškerá příbuznost – kvalitativní i tematická – končí.
Friedrich Weiner (Riemelt) právě dokončil středoškolské studium. Pochází z dělnického prostředí a na konci léta 1942 se uprostřed válkou sužovaného Berlína připravuje na svůj další boxerský zápas. Nabídka ze školy vychovávající budoucí elitu tisícileté říše sice způsobí rodinný konflikt, mladík se však nechce výjimečné příležitosti vzdát. A tak nastupuje do instituce, jež je esencí německé touhy po ovládnutí světa. Napola (Nationalpolitische Erziehungsanstalt in Plön) je školou utvářející muže, kteří se budou podílet na běhu dějin.
Příběh chlapce z chudé rodiny a jeho cesty za slavnou a úspěšnou kariérou je sice zcela konvenčně vystavěn, nicméně nepostrádá jisté filmové kvality. Řadí se k válečným dramatům, která namísto davových scén a dlouhotrvajících krvavých bojů nabízejí příběhy jednotlivých postav. Připomene Körnerův a Cieslarův Pramen života, který je jakýmsi ženským protějškem téměř výlučně mužského světa Napoly. Tyto filmy mají společnou nejen atmosféru, ale bohužel i příznak těžkopádnosti, která, až na ojedinělé okamžiky, nedovoluje příběhu procitnout k opravdovému životu.
Mladý Friedrich se ocitá v drsném polovojenském prostředí, seznamuje se s učiteli, studenty, veliteli, podstupuje náročný výcvik duše i těla. A zde tkví jádro celého příběhu – proměna nevinných lidských bytostí v necitlivé stroje, neschopné si klást otázku viny či neviny. Jdou za svým cílem, plní rozkazy, poslouchají, co po nich Říše žádá. Vnější proměna je jednoduchá, viditelná a všem společná – je jí obléknutí uniformy. Vnitřní život každého ze studentů Napoly však není ani zdaleka tak jasný a přímočarý. Ve filmu je velké množství postav, přitom každá z nich má svůj vlastní příběh, který zůstává vždy čitelný (ovšem za cenu určité šablonovitosti). Je toho dosaženo výjimečně dobrým a typově přesným hereckým obsazením. Všechny postavy – studentů i jejich velitelů – jsou ztvárněny s úctyhodnou precizností a film stojí především na jejich projevech.
Hudební doprovod N. Corbeile a A. Badalamentiho nevybočuje z obvyklých orchestrálně kolosálních hudebních motivů, které provádějí vnitřními dějovými peripetiemi, čímž někdy dochází ke zbytečné doslovnosti. Kamera T. Breuera zůstává po většinu času klidná a věrná vážnosti tématu. Opakující se panoramatický záběr na mohutnou siluetu hradu (natáčelo se v moravském Bouzově), scény popisující běh školního života, narozeninová oslava místního velitele, to vše v sobě nese stopy důkladné přípravy, která však působí salonně, neživotně. Z tradičního vizuálního pojetí vybočuje pouze scéna vojenského cvičení s ostrými granáty. Zde roztřesená ruční kamera prociťuje každý záchvěv vyděšených mladíků, držících poprvé v ruce smrtící nástroj, a skvěle zprostředkovává napětí vyhrocené situace. Právě tato scéna je oním procitnutím k životní realitě. Formálnost a naplánovanost scén je tu zapomenuta a film je náhle zprostředkovatelem skutečného boje na život a na smrt. Bohužel však jen na krátkou chvíli.
