„Blázním jen, když fouká od severo-severozápadu když vítr věje od jihu, rozeznám kozu od vozu.“)* Tak přesvědčuje Hamlet Rosencrantze a Guildersterna o tom, že není blázen. Američtí filmaři dokázali v padesátých letech na plátna kin přitáhnout příběhy, které se přes lidovější, komerčnější náměty staly podobnou klasikou, jakou v literatuře reprezentuje Shakespeare. Oproti svým evropským kolegům využívají prvků detektivní „drsné školy“– kriminální zápletku, anti-lyrické charaktery, sebe shazující humor – které se ukázaly být velmi efektivními.
Když Alfred Hitchcock, mistr žánru obědval se scénáristou Ernestem Lehmanem, chtěl po něm původně scénář k The Wreck of The Mary Deare, ale Lehman odmítl (biják nakonec napsal M. Anderson). Hitchcock se nenechal odradit a Lehmanovi navrhl, aby mu tedy napsal něco jiného, přičemž by ale využili rozpočet plánovaný na Mary Deare (aniž by to řekl studiu MGM). Zároveň tu ale byly jen tři nápady, které Hitchcock Lehmanovi ke scénáři mohl dát: záměna osob, budova OSN a honička přes reliéfy na Mt.Rushmore (tváře amerických prezidentů).
Hrdinou Na sever severozápadní linkou je Roger O. Thornhill (Cary Grant), odborník v reklamě, kterého si špióni spletou s tajným agentem Kaplanem. Po sérii nehod, kdy je otřesena jeho důvěryhodnost a je dokonce hledán pro vraždu, se Thornhill dostává do vlaku, kterým prchá před špióny i policií. Ocitá se ve hře mocných sil a potkává krásnou Eve Kendallovou (Eva Marie Saint), která mu pomáhá řešit záhadu agenta Kaplana, který ale vůbec neexistuje…
Na konci padesátých let, za studené války, tři roky před kubánskou krizí, bylo špiónské drama rozhodně aktuální. Zápletka s neexistujícím agentem je navíc založena na skutečné události. Za druhé světové války Britové na Středním východě „stvořili“ agenta, kterého pak Němci vážně hledali. Alespoň tak tvrdí legendy. Je naprosto zřetelné, že Hitchcock ze střižny vyjde s precizně promyšleným a rafinovaným příběhem, který však nikdy nestaví nad studium charakterů, což je asi hlavní rozdíl mezi Mistrem a průměrem. Jednodušeji: příběh je pro režiséra silnicí a figury auty. Čím rychlejší sinice, tím prudčeji do sebe auta narazí a tím víc jisker vyletí.
V North by Northwest je několik scén, které Hitchcockovu zručnost brilantně dokumentují; kouzelná večeře Thorntona s Eve („Na prázdný žaludek se nikdy nemiluji“ –„Už jste přeci po jídle“ –„Ale vy ne!“), potom „sklizeň“, „aukce“ a samozřejmě finální přestřelka na hlavách „Tatíčků vlasti“. Jako nejlepší z nich hodnotím „sklizeň“: Eve naviguje Thornhilla na opuštěnou křižovatku uprostřed sklizených polí, kde se má prý sejít s Kaplanem. Thornhill vystoupí z autobusu a čeká. Jsme svědky jednoho z nejgeniálnějších ztvárnění čekání na neznámého člověka. Praží slunce. Přejede auto. Druhé. Náhle se zpoza ostrůvku dosud nesklizené kukuřice vynoří černý vůz a pomalu míří k nám. Zastaví ale předčasně a vysadí místního sedláka, pak zase zmizí. Napjatý Thornhill nevydrží a přejde silnici, naváže kontakt. Sedlák se jenom diví, cože dělá na obzoru práškovací letadlo, když není co práškovat. Nastoupí na autobus a vzápětí letoun míří NA Thornhilla, což je jedna z nejslavnějších sekvencí kinematografie vůbec.¨
Hlavní je, že Hitchcock nenechá letadlo přiletět jen tak. Scénu strukturuje jako bouřku: nejdřív nechá hrdinu „vydusit“, a to jak fyzicky, na ostrém slunci), tak i psychicky – přijede jen cizinec. Pak zazní přípravný hrom, tedy cizincova hláška o letounu. Až pak se strhne orkán a fujavice, která graduje k maximu absolutním ohrožením hrdiny a detonací.
Střih (George Tomasini) a kamera (Robert Burks) jsou Hitchcockovi nikoli pokušením, ale přesnými skalpely. Herci mají co hrát a hrají s chutí. Jejich akce je převážně vážná, jejich dialogy však ironizující- toto je filmový Chandler! Lékárnická práce s hudbou Bernarda Herrmanna (ve výše popsané dramatické scéně nezazní jediný akord!), titulková sekvence Saula Basse pak dodává filmu odér pravého Dom Pérignonu.
O Hitchcockově vůli a také autocenzuře svědčí fakt, že z filmu nakonec vystřihl následující, vpravdě závratnou, scénu: Thornhill se měl na svém útěku zastavit v Detroitu, ve Fordově továrně na automobily. Tam s jistým dělníkem diskutuje o jednom z předáků firmy. Jdou podél montážní linky, na které bude během hovoru smontováno auto- od prvních plechů do posledního šroubku. Poté, kompletní a připravené k jízdě, sjede z linky. Thornhill otevře zadní dveře a z nich vypadne tělo zmíněného předáka!!! Hitchcockovi se prý tenhle nápad s tělem, které se zčistajasna objeví, moc líbil. Když ale s Lehmanem nepřišli na to, jak by obraz posunul příběh, scénu vyškrtl.
Kam vede paralela figury neexistujícího špióna a zároveň reklamního agenta, to už nechám jen a jen na vás! Velký umělec a velký film. Na sever severozápadní linkou, čili North by Northwest.
