S podporou zahraničního kapitálu ze Slovenska a Japonska natočil Jiří Barta sice hravou, ale současně také strašidelnou, ba děsící pohádku Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny, která přitom aspiruje na politické podobenství.
Příběh filmu vychází z oživlého společenství hraček odložených na půdě. Tak poznáme panenku-hospodyňku Pomněnku, medvídka Muchu, obrozenecky veršujícího rytíře Krasoně, skřítka Šubrta, myšku Sklodowskou... Materiálově i povahově různorodí hrdinové žijí spokojeně do té doby, než se půvabné panenky Pomněnky zmocní zlotřilý diktátor Hlava (ve skutečnosti státníkova busta s načerněným obličejem Jiřího Lábuse). Svými příkazy ohrožuje i ostatní hračky, unesené kamarádce spěchající na pomoc. Ve své „říší zla“ se pokouší za pomoci svých stejně podlých nohsledů, odpudivě vyhlížejících členovců s lidskou, avšak ďábelsky šklebivou hlavičkou, terorizovat každého, kdo se ocitne v jeho moci. Avšak snadno spadne a rozbije se, duté busty bývají křehké...
Bartův film můžeme řadit mezi poválečnou Vzpouru hraček od Hermíny Týrlové, Trnkovou Ruku a Švankmajerův film Konec stalinismu v Čechách. Se Vzpourou hraček má společné technické pojetí: oživuje reálné figurky a jejich účinkování prolíná se živými herci. Barta používá reálných předmětů, které vynalézavě animuje, až marnotratně kombinuje různé animační techniky. K loutkám přidává dvojrozměrné ploškové doplňky, nechybějí ani kreslené vsuvky.
Příběh se neodehrává v jakémsi pohádkovém časoprostoru, nýbrž v reálném světě. Hračky mají daleko do nepřemožitelných reků, často se ocitají v pozici zbrklých a zmatkářských nešiků, ale odhodlaně překonávají všechny nástrahy, ať již pocházejí z jejich světa, nebo odjinud. Mezi trámy půdy vlétávají ptáci či leze kocour, zavítá tam zvídavá holčička s babičkou. Plastelínové strašidýlko Šubrt se dokonce plahočí po střeše půdy, než se opět shledá se svými přáteli.
Režisér s významnou podporou střihačky Lucie Halamové vtiskl vyprávění málokdy vídanou dynamiku. Kameraman Ivan Vít nastolil pohybovou uvolněnost hraničící až s rozkomíháním.
Bartu fascinuje svět archaických technických vymožeností, ať již je to černobílá televize, rozhlasové přijímače nebo hadice ve vševědným okem na svém konci. Starodávné železniční jízdenky jsou seřazeny do podoby svištícího mezinárodního expresu, koleje jsou namalovány křídou. Skříň, po jejíž dveřích je třeba vyšplhat, připomíná nebetyčné pohoří, uzamčená oddělená část půdy se stává zakázaným územím, kde vládne Zlo. Důležitá je až dětsky bezprostřední obrazotvornost, schopná proměnit starý vysavač v letadlo, vaničku v loďku zmítanou ve vlnách, staré povlečení či černý igelit ve vodní záplavu, peří vyletující ze vznášejících se polštářů ve sněhovou záplavu. Je dojemné, s jakou něžností medvídek ulehá a zachumlává se do staré bačkory.
Na půdě je snímek řemeslně zdatný, i zásluhou melodicky bryskné hudby Romana Pavlíčka. Byť politická demagogie, jakou šíří Hlava, je až příliš prvoplánová a odkazuje k někdejším komunistickým frázím o nezbytné obraně vlasti, takže v rámci zvoleného žánru je vlastně rušivá. oproti dřívějším Bartovým počinům (Krysař, Zaniklý svět rukavic, Poslední lup), jej vnímám jako oddechový, spoléhající se na vnější atrakce, na ohňostroj komediálních nápadů slovních i situačních, ozvláštněných hororovou bizarností. Snad se mladší děti nebudou bát.
