Německý režisér Fatih Akin pochází z rodiny tureckých přistěhovalců. Nepropadl však pocitu vykořenění jako mnozí jeho vrstevníci, ale naopak se prosadil. Vystudoval filmovou režii a jal se zkoumat stále složitější soužití rozdílných etnik, která v Německu žijí. Z jeho filmů je nejznámější melodrama Proti zdi, uvedené i v českých kinech, nejnovějším snímek má název Na druhé straně.
Akin opouští přehledně vystavěnou dějovou konstrukci a načrtává souběžně se odvíjející tematické okruhy, které se dokonce do jisté míry překrývají – časově i místně. Akin rád používá takových postupů, kdy tutéž scénu, kterou na poprvé nedokážeme přesně zařadit ani významově dešifrovat, zařazuje znovu do toku vyprávění. Samozřejmě již se všemi kontextovými náležitostmi. Ovšem řazení jednotlivých motivů i obměna postav probíhá dosti mechanicky, zamýšlená náhodnost dění proto vyznívá dosti těžkopádně a vyumělkovaně. Akin si pohrává s očekáváním „šťastného konce“, byť ten zůstává do poslední chvíle nenaplněný. Přitom odmítá jakékoli vizuální ozvláštňování, zdůrazňuje všednost dění nejen výběrem reálií, ale také téměř bezpříznakovým snímáním (platí to zvláště o střídmém zpodobnění tureckého prostředí) – kameraman Rainer Klausmann se podílel již na dřívějším režisérově snímku Proti zdi.
Příběh, rozpjatý mezi Německo a Turecko, obepínají nejen tragické události, ale také ryzí přátelství i ochota pomoci. Nejdříve se seznámíme s Nejatem (Baki Davrak), jenž se vypracoval na profesora německé literatury. Jeho zestárlý, sále však činorodý otec totiž nešťastnou shodou okolností zabije prostitutku. Nalákal ji ke společnému žití, ale nesnesl pomyšlení, že by jej měla opustit. Nejat se vypraví do Turecka hledat její dceru Ayten, která netuší nic o skutečném povolaní své matky. Posléze se rozhodne v Istanbulu zůstat, zakoupí tam německé knihkupectví.
Ayten (Nurgül Yesilcayová), která patří k teroristickému (nespíš kurdskému) hnutí, mezitím na útěku před policí prchla na cizí pas do Německa. Při marném hledání matky se seznámí – v intimním sblížení – se studentkou Lotte (Patrycia Ziolkowska). Němka jí – navzdory skeptickým náhledům své matky (Hanna Schygulla) – nabídne veškerou pomoc. Po Aytenině vyhoštění zpět do Turecka, kde se za ní uzavřou mříže vězení, se tam vypraví za ní.
Když Lotte zastřelí jeden z dětských zlodějíčků, kteří ji ukradli kabelku, v níž nalezli střelnou zbraň, zastoupí ji dosud odtažitá matka, aby dceřino poslání dokončila. Stejně jako ona nalezne ubytování u Nejata, který přirozeně netuší, s kým jsou ženy ve spojení. Právě tato neuvědomovaná provázanost, nastolující očekávání, zda dojde k prozření, patří ke zřetelným diváckým úlitbám, navíc zápolícím se základní uvěřitelností.
Dlužno dodat, že ani herecké ztvárnění nevykazuje potřebnou jistotu: například Nejat i Ayten jsou ztvárněni jakoby bezbarvě, ploše, zatímco u Lotte a její matky nalézám výrazovou expresivitu, jakkoli mělkou a bez pevnějších záchytných bodů - jak se ukazuje zejména u Hanny Schygully, marně hledající u své hrdinky základní úchyty pro náhlou změnu smýšlení.
Na druhé straně je dílo zbytečně překombinované, dokonce se ocitá na hranici přijatelnosti. Nazírání na společenské postoje jednotlivých hrdinů zůstává nepříliš rozvinuté, často na úrovni plakátovitých proklamací. Toto omezení vypluje třeba při bouřlivé výměně názorů mezi radikální Ayten a usedlou Lottinou matkou. Obecně platí, že přiblížení konfliktního napětí panujícího v Turecku se podřizuje fádním thrillerovým modelům, než že by hledalo hlubší náhled. Snadno vytušíme, že režisér nechová zvláštní sympatie k těm, kdož násilím chtějí změnit stávající poměry. I německá buňka (proti)tureckého odboje, u níž Ayten nejdříve hledá zázemí, je vylíčena s pramalými sympatiemi.
Větší důraz Akin položil na mezilidskou solidaritu. Té jsou schopni je ti, jejichž myšlení dosud nesvazuje nějaké radikální smýšlení. Proto zprvu skeptická Lottina matka se rozhodne pokračovat v dceřině počínání, neboť si uvědomí, že ve svém mladí se jí podobala, sdílela podobné postoje. Proto se Nejat pokusí smířit se s otcem, jakkoli zprvu hlásal, že vrah nemůže být jeho otcem. Akin připomíná, že unáhlenost není dobrým rádcem. Ne vždy jsme schopni ocenit, čím vším nám rodiče, jakkoli je nyní kritizujeme či se od nich distancujeme, kdysi prospěli, v dobrém ovlivnili. Bez jejich příkladu bychom totiž byli stěží ochotni nezištně pomáhat svým bližním.
