Film o Nikiforovi, který patří mezi přední světové naivistické malíře, je poselstvím o přezíraném géniovi a schopnosti obětovat se pro druhého. Snad proto získalo dílo Krzysztofa Krauzeho přehršli ocenění v Polsku a přední ceny na letošním MFF v Karlových Varech.
Děj se odehrává v letech 1960-68 v horských lázních Krynici - a jak název napovídá, ve filmu je Nikiforovou rovnocennou postavou ten druhý - Marian Włosiński. Neúspěšný absolvent krakovské akademie se živí jako propagační výtvarník, do jehož pracovny jednoho dne vstoupí Nikifor a začne si tam malovat. Włosiński se ho už nezbaví, protože Nikifor nemá bydliště a domluva s ním je takřka nemožná. Když se ukáže, že má těžkou tuberkulózu, Marian se stane jeho poručníkem a jediným přítelem. Tomu už odmítá rozumět Włosińského manželka a odstěhuje se se dvěma dcerkami k matce do Krakova. Míjejí léta, Marian obětuje svůj osobní život péči o Nikifora, nakonec jej doprovází na velkou výstavu jeho díla ve Varšavě…
Nikifor je dnes nejznámější polský malíř, samouk s velkou intuicí, původem Rusín, jehož vlastní jméno Epifan Drowniak (1895-1968) znal jen málokdo. Už od dvacátých let bylo v Krynici možné vídat legendární postavičku, jak si rozkládá náčiní a maluje beskydské krajinky, k nimž přidává nádražíčka. Nebo maluje obrazy z vojenského prostředí, fantastické stavby či scény svatyň. A taky autoportréty, které však pojímal jako idealizovanou představu o sobě. Byl totiž malý, drobný a zanedbaný, navíc s takovou vadou řeči, že mu nebylo rozumět. Inteligenci prý měl slabou, zato vyvinutou obrazovou paměť a problematickou povahu. Nezbavil se zvyku žebrat, ani když už nabyl značný majetek. Své obrazy nejprve prodával jako suvenýry a podepisoval je Nikifor umělec. Brzy je začali sbírat znalci a už ve třicátých letech se o něm psalo. Roku 1959 měl výstavu v Paříži a velká přehlídka jeho děl (akvarelů, kvašů a pastelů) ve významné varšavské síni roku 1967 byla triumfem. Stal se čestným členem svazu výtvarníků a dnes v Krynici stojí Muzeum Nikifora…
Osudy naivních a svérázných malířů, jejichž jména obrostla mýty, jsou vděčným tématem filmů. Zpravidla nesou jména svých hrdinů - jako Frida, pojednávající o mexické malířce, nebo ze starší doby maďarský Csontváry Zoltána Huszárika, italský Ligabue Salvatore Nocity a gruzínský Pirosmani Georgije Šengelaji. Objevem knihy Příběh o Nikiforovi, který napsali Elli a Andrzej Banachovi, byla nadšena scenáristka Joanna Kos-Krauzeová stejně jako její muž, jenž několik let usiloval o prosazení filmu do výroby. (Krzysztof Krauze /1953/ je v Polsku uznávaným režisérem, jeho dva psychothrillery Pouliční hry /1996/ a hlavně Dluh /1999/ obdržely významné národní a festivalové ceny.)
Odklad realizace filmu umožnil důkladně přepracovat scénář a vybrat herce. Obtížné, zato velmi šťastné se ukázalo při obsazení postavy Nikifora. Po dlouhém hledání přesvědčil režisér k mužské roli pětaosmdesátiletou Krystynu Feldmanovou, známou dosud jen z mnoha desítek epizodních rolí (nedávno hrála v Králi Ubu Piotra Szulkina). V tomto případě byla důležitá nejen práce maskéra (nemocný, zanedbaný muž s poničenými nehty, chloupky v uších a několikadenním zárůstem na tváři), ještě náročnější bylo mentální převtělení herečky do muže s jeho nesrozumitelnou mluvou, divnými zvyky a chováním. Krystyně Feldmanové prý však byl Nikifor blízký: sama je velmi zbožná a neobvykle skromná. Proměna je pro nezasvěceného nerozpoznatelná - herečka se dokázala dokonale rozpustit ve fiktivní osobnosti. Vedle ní je přesvědčivý krakovský herec Roman Gancarczyk jako Marian Włosiński, netalentovaný malíř, ale člověk s trpělivou a obětavou povahou, který dokonce Nikiforovi umývá nohy. Jde tu o křesťanský symbol, pro polské věřící navýsost výmluvný. Na působivost díla má vliv volný rytmus vyprávění a kamera Krzysztofa Ptaka, jehož záběry postav i města v horském údolí nabývají plošný, svérázně barvitý charakter Nikiforových obrázků. Ty se pak před našima očima odvíjejí na závěr filmu…
