Můj miláček ráže 6,65 (Dear Wendy) Thomase Vinterberga zaujme především příznivce Larse von Triera, scénáristy filmu. I přes dvacet malých pomníčků Stanleyovi Kubrickovi totiž tenhle Jamiem Bellem skvěle zahraný snímek kulhá pod příliš doslovnou Vinterbergovou režií.
Samotářský mladík Dick (Jamie Bell) vyrůstá v hornickém městečku Estherslope. Dick nechce dělat na šachtě a razí pacifismus. Pak se mu ale do ruky náhodou dostane pistole a Dick s údivem zjišťuje, že ho přitahuje víc, než holka. Hrdina záhy zjistí, že zbraně jsou obsesí i podivínského parťáka ze sámošky Stevieho (Mark Webber).
Kluci spolu začnou chodit střílet do opuštěných důlních tunelů. Pak založí klub Dandyů, kam přijmou další lůzry své generace: ustrašeného Freddieho (Michael Angarano), jeho kulhavého bratra Hueyho (Chris Owen) a plachou Susan (Alison Pill), která tvrdí, že jí zbraně daly takový smysl života, že se jí zvětšila ňadra. Dandyové si vytvoří komplikovaná pravidla a rituály. Své zbraně pojmenovávají, zasvěcují je a milují. Oblékají historické kostýmy a navzájem se vzdělávají o tajích střelby. Stále se však ujišťují, že jsou pacifisté a doopravdy střílet nikdy nebudou. Když ale šerif Krugsby (Bill Pullman) Dicka požádá, aby dohlédl na mladého Sebastiana (Danso Gordon), který byl propuštěn na podmínku, střetávají se Dandyové s člověkem, jenž umí zbraně používat k účelu, pro který byly vyrobeny.
Jamie Bell plní plátno tichou a úspornou zarputilostí a potvrzuje své herecké nadání. Pullmanův šerif je uvolněný chlapík, který má na maloměstě vždycky blíž k hrnku kafe, než k pistoli. Rozdílnost obou figur vyvolává ve finále velkou tenzi a je škoda, že se jí režisér nesnažil zvýraznit na úkor Dandyů jako skupiny.
Americký strach z napadení a přitažlivost zbraní jsou mezi filmaři v poslední době populární témata. Kromě Vinterberga s von Trierem jej zpracovali například Michael Moore v dokumentu Bowling For Columbine, Gus Van Sant v dramatizaci stejných událostí Slon (Elephant), či Wim Wenders v Zemi hojnosti (Land of Plenty).
Lars Von Trier samotný sype protiamerické náměty jak bonbóny z pytlíku v rodinném balení. Svým způsobem to není těžké: už tím, že USA vládnou světu jednoznačným způsobem, dá se jim spousta neplechy připnout jako mašle princezně. Ve filmech, které si sám režíruje (Dogville, Manderlay) se však von Trierovi daří najít jednoznačné téma (přistěhovalectví, otrokářství) a rozehrát jej ke zdrcujícímu přesahu – možná i proto, že hrdinka se neustále snaží jednat v souladu s uznávaným morálním kodexem a jde pro dobrotu na žebrotu.
Můj miláček ráže 6,65 má s von Trierovými autorskými snímky na první pohled mnoho společného – sólo motiv, touhu hrdinů konat dobro a koneckonců i divadelní kulisy. Přesto jej nemohu vnímat jinak, než jako hrubou skicu.
Vinterbergova režie (i když jistější, než v minulém Za všechno může láska (It’s All About Love) totiž scénář slepě následuje. Nedává jeho ironii potřebnou lehkost. Provokativní otevřenost (hrdina nejen že oslovuje zbraň jako milenku, ale slovo „láska“ je permanentě zaměňováno za „pálit/střílet“) funguje chvíli a prostřední třetina snímku připomíná spíš upovídaný román, než filmové dílo. Poté, co jsme viděli Dogville, by Mému miláčkovi ráže 6,65) také slušelo svébytnější výrazové zpracování.
Kromě několika interiérů se Můj miláček ráže 6,65 odehrává na náměstí městečka, které Dick rozdělil na několik strategických sektorů (připomínají mapu Dogville).
Dvorní von Trierův i Vinterbergův kameraman Anthony Dod Mantle dal sice exteriérům jiskřivě podzimní tóny, zatímco interiéry ponořil do teplých šerosvitů a zvukař Kristian Andersen obraz rámuje skřípotem důlní věže, ale ani tehdy se nemohu zbavit dojmu, že jsem to všechno už někde viděl. U von Triera.