Základní problém tohohle roztomilého dětského filmu nespočívá v něm samotném, nýbrž mimo něj: dospěláci rozhodli, že dívat se na Motýla je pro holčičky a kluky mladší dvanácti let nevhodné. Pro nikoho jiného ale Motýl není - a vědí to i dospěláci z právě probíhajícího Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně, kteří ho vybrali do soutěžní sekce, nebo ti z francouzské ambasády a Francouzského institutu v Praze, co nad ním drží ochrannou ruku a doporučují ho školám k výuce. Takže jestli chodíš na základní školu, vezmi za ruku maminku, tatínka, babičku, dědečka nebo všechny dohromady, upaluj do kina a na nějakou vhodnost nebo nevhodnost nekoukej: rozhodně se v Motýlovi nedozvíš nic, co bys už nevěděl/a a neviděl/a, a nic moc vhodnějšího pro tebe stejně nikde nedávají. A my tu zatím povedeme nudné řeči o tom, jaký ten biják je a proč.

Děti nejsou blbé a samy nejlíp poznají, kdy je film někam strká nebo kdy na ně hraje habaďůru. Takových momentů je v Motýlovi hned několik. Ale na druhou stranu se ta story, jakkoliv pro potřeby dětského publika notně jednoduchá a schematická, nevyhýbá ani tak "nedětským" motivům jako je sebevražda nebo svobodné mateřství (a nejspíš právě ony způsobily to nesmyslné označení "do dvanácti let nevhodné"). Takže žádné úniky do pohádkového světa, ale příběh, který by se s přimhouřením oka mohl klidně stát.

To takhle šedivějící vdovec Julien Larieux (Michel Serrault) potká osmiletou Elsu (Claire Bouanich) odvedle, a než aby ji nechal samotnou čekat na matku, radši ji vezme k sobě – do svého království sběratele a chovatele motýlů. Než se Julien naděje, má na svém výletu do hor za vzácným motýlem druhu Isabella společnici: Elsa, která rodičovské péče zřejmě moc nepoznala, se prostě rozhodne jet s ním. V odříznutém prostředí hor se mezi samotářským dědou a hyperaktivní holčinou začne pomalu vytvářet pouto - a poplašená matka tam dole ve městě mezitím vyhlašuje pátrání po domnělém únosci.

Člověk nemůže nemyslet na "Jezevčí skálu" a "trnkový keř": i tady se poučuje o přírodě a o životě, i tady voní nádherně rozkvetlé louky, i tady exhibují ptáčci zpěváčci a i tady se v lese popásají ztepilé srnky. Zrovna na nich se přístup Motýla ukáže nejlíp. Když jednu z nich v tom nejkýčovitějším momentě sestřelí pytláci a nytí ztěžkne realitou, je to až nečekaně – a co do dospělácké percepce filmu příjemně – neidealizovaný moment, který však vzápětí rozředí zbytečně doslovné řeči o tom, že "smrt k životu patří". Plytké mudrování se střídá s neprvoplánově poetickými formulacemi (motýl coby "pošťák, který nosí jen milostné dopisy") a jeden a týž skvělý herec (Michel Serrault) je nucen předvádět sentimentální výlevy na téma "sebevražda mého syna" i skvělá sóla jako je to se stínohrou.

Motýl zkrátka léta velmi klikatě, chvíli nahoru a hned zase dolů, ale nad zemí se drží pořád spolehlivě. Je to zejména díky fungující chemii mezi oběma hlavními aktéry. Ostřílený veterán Serrault (Belphegor: Fantom Louvru, Doktor Petiot, Svědek) dokázal najít cestu k filmově debutující Claire Bouanich (do té doby měla zkušenosti pouze s dabingem), a tahle chvíli roztomilá, chvíli k zbláznění protivná zrzka zase ovládla plátno svým přirozeným a bezprostředním projevem. Takový u dětských herců nebývá zdaleka samozřejmostí a je obvykle zásluhou citlivého režiséra, v tomto případě Philippa Muyla. Muyl se Motýlovi postaral i o scénář; je to tedy on, kdo dokázal nasekat dialogy jak o tom, proč jsou na světě bohatí i chudí, tak i o potratech, panenství a padajících hvězdách. Rozhodně by k ruce potřeboval dramaturga, nicméně slouží mu ke cti, že ty nejdramatičtější momenty filmu (ano, aby se to rozuzlilo, musí se to nejdřív pořádně zkomplikovat) nijak nezneužívá a nenatahuje.

Motýl tedy rozhodně není veledílem, které se rodí jednou za desetiletí, ale jeho půvab na druhou stranu rozhodně nespočívá jen v tom, že kvalitních titulů pro děti je v současnosti zoufalý nedostatek. Nevyrovnaná úroveň snímku stojí a padá s případností a vydařeností úvah nad životem, k nimž téma vzácných motýlů a jejich životního cyklu (housenky...) přímo svádí; jinak tu není moc co vyčítat. A hlavně: co my o tom můžeme vědět, když už jsme se z housenek dětství bohužel dávno vyklubali?