„Nech, aby tě svět změnil… a budeš moci změnit svět.“
Režisér Walter Salles, který natočil Hlavní nádraží (Central do Brasil) a producent Robert Redford udělali z dobrodružné cesty mladého „Che“ Guevary krásný film. Přesně tak. Se vší nádherou, ale i bezmocí, která se v těch slovech skrývá. Vyvolává okamžitou touhu sbalit kufry a vyrazit na cestu, očekávané odpovědi však nepřináší…
Diarios de motocicleta popisuje výpravu třiadvacetiletého Ernesta Guevary de la Serna (Gael García Bernal) a devětadvacetiletého Alberta Granada (Rodrigo De la Serna) z Buenos Aires napříč Jižní Amerikou až k pobřeží Venezuely. Mladí odvážní mužové ji podnikli na upoceném motocyklu '39 Norton 500 „La Poderosa“ počátkem roku 1952. Poezii cesty vystihuje Granado slovy: „Tak jako měl Don Quijote Rocinanta a Saint Martin svou mulu, my máme La Poderosu.“ Ernesto si v té době ještě neříká „Che“, ale „Fuser“. Motocykl je nezvladatelný a jezdci se častokrát ocitají v příkopě. Potkávají nezapomenutelné charaktery a setkávají se s problémy, které během života v relativním bohatství a bezpečí velkoměsta nepoznali.
Charaktery obou cestovatelů jsou výrazně odlišné – mladý Fuser je uveden jako metodický, čtivý, přemýšlivý a stydlivý intelektuál, zatímco Granado je typickým příkladem jihoamerického donchuana, se kterým se každý mejdan změní v nezapomenutelnou noc. Gael García Bernal na sebe upozornil již v Amores Perros, ve Hříších otce Amara (El crimen del padre Amaro), v ČR je naposledy k vidění ve Špatné výchově. Jde o vynikajícího hráče, jehož kouzlu propadne devět z deseti děvčat a jemuž zatleská devět z deseti pánů. Ovšem De La Serna se nenechá zahanbit a dává Granadovi potřebnou živelnost a energii, která astmatika Fusera přesně doplňuje.
Celou road-movie rámují okouzlující vizuály Erica Gautiera (Intimita). Kamera zabírá krajinu ve velkolepých celcích. Salles ovšem jednotlivé etapy cesty umisťuje na filmařsky vděčná místa – ani argentinská pampa, zimní horské jezero, Machu Picchu, poušť, či amazonská misie však nevypadají jako z katalogu cestovní kanceláře. Přinášejí méně plakátový, o to však skutečnější jihoamerický vzduch i lom světla. Střih mnohdy osvěžujícím způsobem zrychlí posuv děje, v ostatních místech pomáhá zurčivá hudba.
Diváci, kteří očekávají, že se dle shora zmíněného citátu dozvědí něco víc o tom, co „Che“ motivovalo k revolucionářství, budou nejspíš trochu zklamáni. Ačkoli Diarios de motocicleta vznikly na základě zápisků obou hrdinů, Salles akcentuje spíše mladické objevitelství a touhu po dobrodružství, než politické zákulisí. A dělá dobře. V momentech, kdy se Che setkává s bezzemky či s komunisty, nedaří se totiž filmu potřebné „hrozny hněvu“ generovat. Myslím ostatně, že postihnout proces vývoje od liberála k zapálenému revolucionáři lze v díle věnovanému pouze takovému účelu, nikoli ve filmu, který je už svým konceptem předurčen přenést mnohem přesněji beatnickou atmosféru, než pohnutky k ozbrojenému povstání. Odpovědí chtivé obecenstvo se musí (zjednodušeně) spokojit s tím, že Ernesto dostane košem od milenky Chichiny (Mía Maestro), a v té chvíli začne vnímat jihoamerický kontinent osobněji, než dříve.
Já bych se však spokojil s tím, že mladý člověk potřebuje cestovat, aby si otevřel obzory. Aby pochopil, že jeho země není výjimečná v tom, v čem mu říkali, že výjimečná je, a naopak. Případně s tím, že Diarios de motocicleta je obrazově podmanivý cestopis vedený zkušenou rukou a podpořený vynikajícími herci. Cena ekumenické poroty z Cannes 2004 není náhodná.
