Slovák Milan Kňažko, jeden z nejvytíženějších československých herců osmdesátých let, se po devatenácti letech vrací do české kinematografie snímkem Julia Ševčíka Normal. Tento významný představitel polistopadové politické scény, někdejší poslanec i ministr slovenské vlády, se narodil 28. 8. 1945 v obci Horné Plachtince na středním Slovensku. S jeho dětstvím a dospíváním se pojí nejen tento kraj, ale především Bratislava, kde vystudoval stavební průmyslovku a posléze VŠMU. Na hereckou fakultu se vzhledem k údajným problémům s hlasem dostal až na druhý pokus, po roční zkušenosti kulisáka v SND.
Po studijním pobytu v Nancy nastoupil Kňažko v roce 1970 do svého prvního angažmá v Divadle na korze. Vedle něj zde působila celá řada významných, generačně spřízněných kolegů. Patřila mezi ně např. i Magda Vašáryová, jež se později stala jeho častou filmovou partnerkou. Po roce přešel na Novou scénu, kde pokračoval ve spolupráci s režisérem Vladimírem Strniskem. Pod jeho vedením hrál v mnoha úspěšných hrách např. v Amadeovi či ve Višňovém sadu. Dalším Kňažkovým působištěm se na několik let stala činohra Slovenského národního divadla. V sezóně 1985–1986 zde debutoval hlavní rolí v historickém dramatu Milana Ferky Pravda Svätoplukova.
Vedle intenzivní práce na divadle se Kňažko věnoval filmovému a především televiznímu herectví, které mu přineslo velkou popularitu na Slovensku i v českých zemích. Jeho postavy uzavřených, z počátku spíše romantických, později velmi charakterově nejednoznačných hrdinů zaznamenaly největší odezvu v osmdesátých letech. První filmovou příležitost získal Kňažko již ale mnohem dříve, a to ve snímku Šerif za mrežami (1965) režiséra Dimitrije Plichty. Podstatnější pro jeho hereckou kariéru však byla role mladého boxera v úspěšném televizním snímku Vladislava Pavloviče Ring voľný natočeném o pět let později. Další zajímavé příležitosti získal především v televizi (celkem ztvárnil na dvě stě rolí v TV inscenacích a filmech) např. díky spolupráci s režisérem Stanislavem Párnickým, který ho mj. obsadil do seriálu Straty a nálezy (1975).
Neméně významné bylo Kňažkovo setkání s českým režisérem Petrem Weiglem, s nímž mj. spolupracoval na operních přepisech Faust a Markéta (1972) či Rusalka (1977). Ke Kňažkovým vrcholům patří také snímky režiséra Jiřího Svobody. V době, kdy hrál spíše drsnější hrdiny, ho Svoboda obsadil do zcela atypické role vynálezce Křižíka v televizním filmu Oblouk světla (1982). K vojenským postavám (na dlouho předurčených kapitánem Nálepkou z filmu Martina Ťapáka Zajtra bude neskoro,1972) se vrátil rolí poručíka ve Svobodově snímku Zánik samoty Berhof (1983). V dalším společném filmu – Papilio (1986) – pro změnu ztvárnil zcela negativní postavu dělníka Hraběte, hladce proplouvajícího protektorátním režimem. K neméně důležitým rolím druhé poloviny osmdesátých let, významně zapsaných do paměti diváků, patří i topič Lexa, hrdina snímku Dušana Kleina Dobří holubi se vracejí (1988), odehrávajícího se v prostředí protialkoholické léčebny.
Listopadové události roku 1989 zahájily v životě Milana Kňažka velmi podstatné změny. Herec, jehož osobní život poznamenaly politické čistky padesátých let (otec Juraj strávil v komunistickém vězení 7 let), aktivně vstoupil do politiky a setrval v ní až do roku 2002. V této době působil např. jako poradce prezidenta Havla, slovenský ministr zahraničí a později i kultury. Rovněž stál u zrodu několika politických stran. Byl také ředitelem slovenské televize JOJ. V posledních letech jsme ho opět mohli zahlédnout na televizní obrazovce (v seriálu Ulice, ve filmu To horké léto v Marienbadu aj.). Na divadelní scénu se vrátil již koncem devadesátých let, kdy sporadicky vystupoval na scéně bratislavského divadla L+S . Herecké umění Milana Kňažka jsme rovněž mohli ocenit na scéně pražského Divadla Ungelt. Za své účinkování ve hře Picasso byl před dvěma lety nominován na cenu Thálie.
