Od režiséra Mika Nicholse se v poslední době dočkali čeští diváci hned několika filmů. Spatřili jsme jeho nejnovější snímky Na dotek (2004) a Soukromá válka pana Wilsona (2007), obnovenou premiéru měla v rámci Projektu 100 i slavná prvotina Kdo se bojí Virginie Woolfové (1966). Navíc HBO před lety zařadilo do vysílání šestidílnou minisérii Andělé v Americe (2004). Co mají tato díla společného? Vesměs se jedná o dramata až bolestivě obnažující dřeň mezilidských (a někdy i společenských) vztahů, ovšem současně nešetří komediálními, ba groteskními prohledy, s oblibou koketují s cynismem, rády vyvolávají pohoršení zejména verbální stránkou. Dalším společným rysem je, že Nichols se v nich opírá o kvalitní literární předlohy; to ostatně platí pro celou režisérovu tvorbu.
Mike Nichols má za sebou rušný osud. Narodil se 6. listopadu 1931 v Berlíně, avšak otcem byl ruský běženec, jak vyplývá z chlapcova původního jména - Michael Igor Peschkowsky. Před nastupujícím nacismem židovská rodina emigrovala do Spojených států, kde budoucí režisér studoval psychologii, ale také se přiučil herectví u Lee Strasberga. Společně s Elaine Mayovou, Alanem Arkinem či Barbarou Harrisovou vytváří improvizující kabaretní skupinu, od 60. let jej zastihujeme na Broadwayi, kde je podepsán pod několika úspěšnými inscenacemi, z nichž některé se záhy dočkaly i úspěšného filmového přepisu - nikoli ovšem od něho.
Jako filmový režisér Nichols debutoval v roce 1966 zásluhou manželské dvojice Richarda Burtona a Liz Taylorové, kteří se prozíravě svěřili pod jeho vedení. Nichols ojedinělou šanci nepromarnil. Předvedení rafinovaných manželských hádek, stupňujících vzájemné ubližování, bylo strhující a tragikomedie Kdo se bojí Virginie Woolfové (do češtiny bývá tato Albeeho hra také překládána pod možná výstižnějším Kdopak by se Kafky bál, protože tam jde o hříčku založenou na zvukové podobnosti mezi jménem známého umělce a zvířete) rázem dosáhla mimořádného uznání. Získaný věhlas Nichols nepromarnil.
Všechny filmy, které vzápětí vytvořil, byly tematicky objevné, rozmarné i provokující, řadily se do vlny společenského protestu. A vycházely z inspirativní literární předlohy, spoléhajíce na prvotřídní herce, ať již známé nebo teprve se prosazující. Jmenuji aspoň Dustina Hoffmana, Jacka Nicholsona, Robina Williamse, Harrisona Forda, Meryl Streepovou, Emmu Thompsonovou... Jeho rané (a nejvíce ceněné) tituly jsme viděli všechny, ať již v kinech, na videu nebo v televizi: Absolventa (1967), Hlavu 22 (1970), Tělesné vztahy (1971). Jejich hrdiny byli mladí lidé, kteří obtížně prosazovali svůj náhled na svět, své pojetí mravů, svou identitu, ať již to bylo maloměsto nebo vojenská mašinérie. A režisér plně sympatizoval s jejich bořitelským úsilím.
Pozdější Nicholsova tvorba podléhá výkyvům. Nichols rozšiřuje žánrové vymezení, současně však kritické naladění, které dosud dominovalo i skrze zábavnou polohu, sklouzává k prvoplánové tezovitosti (jako v dramatu Silkwoodová, 1983), ani občasné návraty ke zkoumání rozháraných partnerských vztahů (např. Hořkost, 1984) již nehýří lehkostí ani nápaditostí.
Veden touhou prosadit se i v ryze zábavních produktech kývne i na adaptaci oblíbených hitů - a v některých případech uspěje, třeba s mistrovsky rozehranou i zahranou konverzační komedií Ptačí klec (1996). Jindy však výsledek zůstává před všechnu snahu rozpačitý - nám na mysli díla jako Pracující dívka (1988), Myslete na Henryho (1993), Vlk (1994), koneckonců i Andělé v Americe - navzdory všem oceněním, která získal.
Nichols spolupracuje také s televizí: už v 70. letech produkoval seriál Rodina (1978-1980), později si přibral i režii. Pro HBO kromě již zmíněných Andělů v Americe režíroval ještě Vtip (2001), strhující výpověď o pocitech vážené, snad i upjaté vědátorky (Emma Thompsonová), pozvolna stravované zhoubným nádorem. Zde je jakoby koncentrována tresť Nicholsonova uměleckého kréda: nikdy neklesat na mysli.
