Varšavské povstání je jednou z nejkřiklavějších událostí závěru druhé světové války. Ačkoliv městské rebelie v nacisty okupovaném Polsku nebyly nikterak výjimečné, především zdejší židovské ghetto jich zažilo hned několik a všechny dopadly porážkou, příběh Varšavského povstání je nepříjemně doplněn především rolí Rudé armády. Ačkoliv totiž polské hnutí odporu povstání zažehlo primárně pod vlivem blížících se sovětských vojsk v naději, že jim usnadní osvobozovací operace, na Stalinův příkaz se Rudá armáda zastavila před Varšavou a měsíce de facto vyčkávala, až povstalci vykrvácí.
zdroj:
tisková zpráva
I přes žádosti vůdců Británie a USA jménem polské exilové vlády nakonec povstání skončilo fatální porážkou rebelů tři měsíce od svého vzniku. Zničeno při něm bylo na 85% města, zahynulo až 200 tisíc civilistů. Ačkoliv se někteří historikové později snažili zlepšit obraz Rudé armády, která podle nich jednoduše v dané oblasti a čase nebyla připravena na podporu rebelů a velkou městskou bitvu, výslovný zákaz podpory Varšavského povstání skrze spojenecké letecké zásobování a bombardování (britské a americké letouny by k němu potřebovaly přístup na sovětská letiště) takovou interpretaci poněkud nabourává stejně jako odtajněné dokumenty, které Stalinovým jménem zakazovaly jakoukoliv pomoc Rudoarmějců povstalcům ve Varšavě.
Zvláště v současné politicky zjitřené atmosféře tak Město 44, příběh povstání odsouzeného k tragickému nezdaru kvůli zvůli sovětské moci, náležitě rezonuje polskou společností. V loňském září během pouhého týdne od premiéry film nalákal 200 tisíc diváků, pro svého režiséra a scénáristu Jana Komase jde přitom o teprve třetí film.
Velkolepý ve všech ohledech
Odlišnost Města 44 v regionálním kontextu vynikne nejlépe ve srovnání, jak jiní filmaři reflektovali obdobné historické události. Po válce sice mělo Varšavské povstání v komunistickém Polsku status určitého dogmatu, přesto se k němu polští filmaři odvážili vyjádřit už v roce 1957, kdy vznikly Kanály režiséra Andrzeje Wajdy. Komorní snímek se ovšem zaměřil povíce na příběhy jednotlivců než roli vyčkávající sovětské armády, dobové materiály ho navíc interpretovaly jako příběh těch, kteří “následovali špatné rozkazy”. Dlouho po Kanálech bylo Varšavské povstání pouze tématem pro dokumentaristy, až do loňského dokumentu složeného výhradně z restaurovaných původních závěrů v režii Jana Komasy, tedy režiséra právě Města 44.
zdroj: Cinemart
Oproti Kanálům pojímá Město 44 příběh Varšavského povstání osvědčenou mainstreamovější optikou milostného trojúhelníku a nebojí se přitlačit na pilu akce a produkčních kvalit. Jako takové je Město 44 o několik úrovní nad srovnatelnými českými pokusy o válečnou "hollywoodizovanou" epiku, jak ji známe například (resp. pouze) z domácího Tmavomodrého světa. Obdobně lze Město 44 srovnat i s Wajdovou Katyní (2007), která je dalším snímkem se silným politickým nábojem. I v tomto případě vyplyne daleko velkolepější, "amerikanizované" ražení Města 44 oproti tísnivější a “evropštější” Katyni.
Poláci ovšem v “americkém” stylu snímání své historie zdaleka nejsou sami - vzpomenout lze i na nedávný ruský Stalingrad (2013), jehož snímání na zeleném pozadí a následný vizuál si v ničem nezavdaly s historickou fantasy 300: Bitva u Thermopyl. Vtip je v tom,. že přístup á la Hollywood táhne diváky. Ačkoliv zápletka Stalingradu byla ještě primitivnější než v oslavném příběhu starověkých Sparťanů, utržil Stalingrad na ruský film famózních 51 milionů dolarů. Snaha vnímat historické skutečnosti spíše jako komiksově laděný, černobílý příběh, tak rozhodně není jenom polskou záležitostí.
