Letní filmová škola 2005 nabízí divadelní představení La Baraque - Bouda, v němž spojili své síly skupina francouzských umělců z Théâtre National de Bretagne a tři členové Divadla bratří Formanů. Výsledek jejich spolupráce můžete zhlédnout buďto v pátek 22. července od 20:30 v Divadle Bouda ve Smetanových sadech anebo kdykoliv od 26. do 30. července ve stejný čas na témže místě.
Bratři Formani (1964) mají na naší divadelní scéně zvláštní postavení. Jejich produkce, balancující mezi komerčním a nekomerčním uměním, jsou ceněny kritikou i širokým publikem a Formani sami oplývají bezmála „rychlošípáckou“ pověstí dobrých a pracovitých hochů. Intelektuál jásá, že konečně objevil inteligentní zábavu, která navazuje na naše nejlepší lidové i avantgardní tradice. Obyčejný občan zase ocení, že umění provozují taky normální lidi z masa a kostí, kteří si na nic nehrají a s nimiž se může snadno ztotožnit.
Do povědomí českého filmového diváka se Matěj a Petr Formanovi, synové zpěvačky a herečky Věry Křesadlové a režiséra Miloše Formana, poprvé podstatněji vepsali jako nenechavá dvojčata z populární trilogie Jaroslava Papouška Ecce Homo Homolka (1969), Hogo fogo Homolka (1970) a Homolka a tobolka (1972). Podobní byli i raubíři v dodnes reprízovaném crazy seriálu Taková normální rodinka. Coby mladý muž s upřímnýma očima a sympaticky civilním projevem se na filmovém plátně objevuje spíše Petr (např. Vojtěch, řečený sirotek (1989), Akumulátor I. (1993), Vaterland – Lovecký deník (2004), Horem Pádem (2004), Kousek nebe (2004), U mě dobrý (2008) atd.), který má k hraní blíž i díky svému studiu loutkoherectví na DAMU. Matěj vystudoval televizní a filmovou grafiku u prof. Jágra na Vysoké škole umělecko-průmyslové, hraje pouze příležitostně a působí především jako scénograf a ilustrátor knížek pro děti (např. Jiří Stránský: Povídačky pro Klárku, Bela Schenková: Polívkář z boudy, Písanka, Slabikář aj.).
Pro vlastní divadelní cestu Formanů měl vedle studia vliv zejména její začátek, který se odehrál na Divadelních poutích na Střeleckém ostrově. Hudebně-divadelní lunapark z konce komunistického režimu, napůl vážný a napůl recesistický pokus o vytvoření zábavného ostrova svobody, je přivedl k poetice, kterou se tak či onak zabývají doposud. Odtud si odnesli oblibu v pokleslém, „nenafoukaném“ divadle, které se dělá vlastníma rukama a z toho, co je po ruce, v divadle, které je přitažlivou směsicí šmíráckého komediantství, starobylých i moderních loutkáren a sousedského spolupobývání. Tady se také nejspíš rodí potřeba, která je pro ně později nad jiné typická: seskupovat kolem sebe zajímavé a výkonné kamarádsko-pracovní společenství.
Tyto principy pak naplno rozpracovávají od roku 1991 ve svém Divadle bratří Formanů (www.formanstheatre.cz). K dnešku mají na kontě sedm dlouhodobých projektů, mnohé z nich se v různých variacích stále udržují na repertoáru (z těch starších např. Barokní opera). Od roku 1992 spolupracují s francouzským Théâtre National de Bretagne, s nímž kočují po Francii i po jiných (mimo)evropských končinách. V českých zemích Formani zabodovali především s projektem Bouda/La Baraque (1997), což je, jak sami říkají, „večer v dřevěné boudě plný hudby, poezie, atmosfér, překvapení, zpěvu, tance, loutek, vína a zvířat“. Řečeno prostě jde o divadlo a hospodu v jednom. Aktéři rafinovaně navozují chutě a choutky všeho druhu a hostům se dostává opravdu slastně plného požitku, na duchu i na těle, loutkovými skeči počínaje a cikánskými čardáši konče. Podobnou atrakcí se stala i divadelní loď Tajemství, jež čas od času brázdí Vltavu, Labe i jiné vody. Na její palubě sehrávají Formani Nachové plachty (2000), inspirované stejnojmennou knihou Alexandra Grina. Představení je vzhledem k námořnickému prostředí sice poněkud lyrické a křehké, ale skvostně vyzdobená loď je naprostá rarita.
V poslední době se bratři Formani pokoušejí své nevázané a mile naivní hrátky přenést z ulice, bud, stanů a lodí do klasických divadelních stánků. I zde jsou příjemnými hostiteli, kteří diváka s klukovskou radostí i umanutou precizností okouzlují všemožnými smyslovými zážitky. Obzvláště si přitom dávají záležet na vizuálním dojmu (opera Philla Glasse La Belle et la Bête/Kráska a zvíře (2003) v Národním divadle získala prestižní Cenu Alfréda Radoka za výpravu, Klapzubova jedenáctka (2005) Eduarda Basse v Divadle Minor má v letošní anketě podobné naděje). Navíc svou jinakostí a nasazením příslušné instituce užitečně popichují. Bohužel však ochuzují diváka o svou jevištní přítomnost, protože se stále více stávají profesionálním „zákulisním tandemem“: Matěj jako scénograf, Petr jako režisér. A možná je to škoda i pro ně. Formani totiž v sobě napínavě kombinují rozpačitost se samozřejmostí či pokoru se suverenitou. Zmíněná potřeba „na nic si nehrát“ se přirozeně pojí s pokušením vstupovat do hravého kontaktu. Ostýchavost, plachost, věcnost a úspornost jejich jevištních kreací se proto nečekaně střídají s expresivním třeštěním a potutelným vyhráváním maličkostí, zvláště když mají v rukou loutky anebo jsou skryti za maskou. Toto „neherecké herectví“, odpovědně se vracející k reálnému „teď a tady“, není tak docela běžné a mělo by se pěstovat.
