Febiofest 2007 zařadil do programu retrospektivu italského režiséra Maria Monicelliho (nar. 15. 5. 1915). Čtyři uváděné filmy poskytnou skromnou představu o mimořádném tvůrčím záběru tohoto umělce, v jehož více než půlstoleté kariéře nalezneme jak díla umělecky špičková, tak po řemeslné stránce skvěle odvedenou zábavu. Věhlasný režisér je stále aktivní, jezdí po světě, sám natáčí. Jeho dosud poslední snímek Růže pouště (2006) vypráví o italských vojácích kdesi v Africe, lebedících si v bezpečí, dokud jim „spřátelené“ německé voje nepřipomenou, že mají více bojovat za vítězství fašismu.
Mario Monicelli patří mezi ty filmové nadšence, kteří k profesionální kinematografii přešli od amatérských začátků. Ještě před válkou si vyzkoušel různá místa ve štábu (mimo jiné spolupracoval s Gustavem Machatým), psal scénáře a především stále podrobněji vnikal do tajů filmařiny. Už od padesátých let proslul dokázal dokázal v komediích ukočírovat i nejváženější herce, jimiž tehdy byli: Toto, Marcello Mastroianni, Vittorio Gassman, Clasdia Cardinalová, Sophia Lorenová...
Vesměs předkládal příběhy jednoduché až prostoduché. Opíraly se o klišé a očekávatelné žánrové banality, avšak strhující byly ve vypravěčském opracování a zejména herectví. Poučen neorealismem nechává defilovat vděčné lidové figurky, jimž pokaždé dokázal vtisknout neopakovatelný svéráz, aniž by se příliš zabýval jejich sociálním postavením – základní platformou zůstává úsměvná idyla a zpravidla jen rodinné rozpory.
Řadu jeho děl jsme mohli spatřit i v tuzemských kinech (a v televizi). Dařilo se mu na poli obratně vypointovaných kriminálních komedií (Strážníci a zloději, 1951; Zmýlená neplatí, 1958), s až okázalou hýřivostí rozpoutával slovní přestřelky v rámci rodiny (Otcové a synové, 1956) nebo příbuzných, přesto si konkurujících profesí (Lékař a šarlatán, 1957). Převažují početné ryze únikové taškařice (méně často též melodramata), které mu zajišťovaly bezproblémovou obživu. Vzal zavděk i účastí na povídkových snímcích, avšak některé položky přesáhly jednoúčelové poslání a zapsaly se trvale do povědomí.
Ke špičkovým, pečlivě nachystaným i realizovaným projektům patří historická, ironií odlehčená tragikomedie Brancaleonova armáda (1965), kratochvílné, mnohdy i cynické líčení příhod, jaké zažívají samozvaný potulný rytíř a jeho bizarní družina. Dosud jsme tento snímek znali jen z českého dabingu, který byl bohužel okleštěný, protože mu zcela chybělo ruchové pozadí. Teprve uvedení původní verze Febiofestem dovolí vychutnat všechnu nápaditost, kterou Monicelli do filmu vložil. Mimořádný úspěch jej dokonce přiměl, aby přichystal volné pokračování Brancaleone na křížových výpravách (1970), u nás bohužel dosud neznámé. Také další historická komedie Markýz dell Grillo (1981) se zařadila mezi pamětihodné, odhaluje mnohé z pokrytectví a šosáství „lepší společnosti“, která nedůtklivě přijímá vše, co se vymyká jejím mormám.
Některé Monicelliho komedie, zasazené do současnosti, přesáhly vymezení svého žánru a dotkly se například satiry. Sem rozhodně patří Mortadela (1971), bláznivá, ale také nahořklá komedie o Italce, která si usmyslela, že do Ameriky proveze stejnojmennou pochoutku, aby si i příbuzní mohli pochutnat. Odmítá vzít na vědomí, že v Americe platí zákaz dovážet masové výrobky. Moji přátelé (1975) vyprávějí o partě kamarádů, které těší mystifikovat své důvěřivé blízké a škodolibě se těšit z jejich obav. I zde popustil uzdu zálibě v bezmála morbidních nápadech, do povědomí vstoupila například pověstná fackovací scéna na nádraží. Lidový román (1973), který si všímá pracovní migrace z jihu na sever, nešetří erotickými podněty.
V Monicelliho tvorbě však nalezneme i tituly, které sahají až do výsostně uměleckých výšin, aniž by proto ztratily na přitažlivosti. Velká válka (1959) se odehrává za první světové války a zachycuje niterný přerod dvou vojáků ulejváků, které teprve vyhrocená situace přiměje, aby přehodnotili své dosavadní postoje a zvážili meze zbabělosti. Sociální drama Stalo se v Turíně (1963) zachycuje jednu kapitolu z dějin vzmáhajícího se dělnického hnutí. V politické komedii Chceme plukovníky (1972) Monicelli přetřásá hrozbu vojenských pučů, ve snímku Drahý Michele (1975), rovněž na Febiofestu uváděném, pak mapuje rozčarování ze společenského kvasu, který svého času ovládal také Itálii.
I když Monicelli vždy zdůrazňoval, že chce publikum především bavit, ve svých nejlepších filmech dospěl skrze zábavu mnohem dál – k poznávání světa, v němž žijeme. A pohled to zpravidla nebyl nijak radostný, byť jej provázelo hodně veselí. Na Monicellim stále fascinuje lehkost, s jakou dokáže vyprávět, je radost sledovat, jak přímo před našima očima ožívají nejrůznější figurky zevrubně portrétující nejrůznější podoby současné i minulé Itálie.
