Film vznikl Podle knihy The Journey of Marie Antoinette autorky Antonie Fraserové. Získal Oskara za kostýmy, to bylo opravdu zasloužené. Vše, co jste od oblékání čekali v Pradě, najdete tady. Film získal cenu kritiků Washington DC a Phoenix.
Příběh filmu sleduje život Marie Antoinetty (Kirsten Dunstová) od momentu, kdy její matka, rakouská císařovna Marie Terezie, přijala nabídku francouzsko-rakouské alianace. Jako záruku za svou stranu zvolila svoji nejmladší dceru, která se tím stala ve čtrnácti letech královnou Francie. Byl jí až do nepovedeného útěku Ludvíka XVI a jeho rodiny z Versailles, kdy bylo Marii Antoinette 37 let.
Mladá Marie Antoinetta je předána rakouskými dvořany dvořanům francouzským, pod vedením Comtesse de Noilles (skvělé ztvárněnou Judy Davisovou). Je zbavena všeho rakouského, včetně šatů a psíka (byly vedeny dlouhé diplomatické hovory, aby mohla psíka opět mít u sebe) a provdána za korunního prince, budoucího Ludvíka XVI, v podání Jasona Schwartzmana. Ve Versailles princeznu mnohé překvapuje, od královy milenky Madam Du Barry (Asia Argetová ji hraje jako hrubou ženskou), kterou pohrdá, až po ) oblékání a jídlo (velmi dlouhá scéna). Manželství je po několik let „nezkonzumováno“, v mezičase má Marie Antoinetta málo přátel, matku, která jí vyčítá, že manžela nepřitahuje a marnotratné zvyky. Jídlo, šatstvo, boty, bály a hry jí nahrazují lásku a bezpečí. Je pravda, že Fracouzi od princezny chtěli následníka trůnu a jeho opožděný příchod vyčítali jí, nikoliv princi. Ale ve filmu i ve skutečnosti se Marie Antoinetta těmi druhými příliš nezabývala. Nakonec měla čtyři děti, první syn zemřel. Je to událost ve filmu tak nevýrazná, že mi unikl její význam. Trianon a hraní na prostý život mi neunikly, ale americký revolucionář coby milenec je absurdní. Celé dění ve Francii, mimo pocity nespokojené Marie Antoinetty, je ve filmu buď velmi zběžně naznačeno, nebo zcela opomenuto.
Je to velmi výpravné kostýmní drama s Kirsten Dunstovou v hlavní roli osamělé mladé ženy, která chce být milována v cizí zemi. Jinak řečeno, jde o „Ztraceno v překladu“ odehrávající se v 18. století. To by tak nevadilo, kdyby to celou situaci a historické postavy nezplošťovalo až komicky. A kdyby tento velmi dlouhý film nezacházel do historických nemožností; neoriginálních, srovnatelných tak s bulvárními filmy jako bylo Statečné srdce. Nepomáhá, že Marie Antoinette a Ludvík XVI nestárnou (fyzicky se po 23 let vůbec nezmění) ani že se charakterově nijak nevyvíjejí – k tomu jim není dán prostor. Kirsten Dunstová je královsky lhostejná k citům jiných, zejména Du Barry. Stejně královsky arogantní je její naprostá lhostejnost k politice, jejím důsledkům a procesům. Arogance k dvorním zvykům je nevěrohodná. Marie Antoinetta tu není ani za obyčejnou holku, která měla ráda krásné boty (abych parafrázovala jednu anglickou kritičku), ale představuje dosti omezenou, sobeckou ženu, zaujatou pouze sebou, chycenou v pasti dějin. Nepravěpodobné…
Chudák Ludvík XIV je ve filmu pouze nutnou kulisou. Mluví, reaguje; vyskytuje se ostatně zřídka. Jeho nejdůležitější větou je historicky správná prosba při korunovaci: „Pane, ochraňuj nás, jsme příliš mladí na to, abychom vládli.“
Hudba filmu opravdu škodí, protože moderní šlágry se k historickému filmu nehodí. Zapamatujete si Ludvíkovu nehybnou tvář, nevychovanou Du Barry, paní de Noilles a moderně nešťastnou Marušku. Obrazové sekvence zkracující čas jsou velmi hezké, ale stejný trik je příliš často opakován. Soffii Coppolové lze poděkovat za to, že unikla profanaci gilotiny a film ukončila odjezdem z prázdných Versailles, které dvořané opustili džív, než se k tomu odhodlá královská rodina.
