Premisa snímku je přitom lákavá – Max (Zinedine Soualem) je posedlý natáčením všeho, co se děje okolo něj. Z posedlosti vznikne brzy závislost, a tak máme možnost vidět celý film jeho kamerou, jeho okem.
Má kamera a já je střižená jako kronika. Sledujeme Maxe od nejútlejšího dětství, kdy dostal svou první kameru. Momenty, které nemohl sám natočit, pak nalézá v archivu strýce, taktéž náruživého filmaře.
Když dospěje, zakládá Max různé video agentury. Točí svatby, spoty, zaznamenává příběhy neznámých lidí. Ty jsou bohužel stereotypní a předvídatelné (viz dávná láska, kteoru poznáme dřív, než vejde do dveří).Oživení přichází ve chvíli, kdy se Max zamiluje do slepé masérky Lucie (Julie Gayet). Vzhledem k dalším okolnostem je voyeurské pozorování nic netušící dívky ještě vlažné kafe. Když spolu začnou chodit, tak místo aby se hrálo o pochopení zájmů toho druhého, si Max z Lucie jen pěstuje přebornici v potápění. Na druhou stranu se nikdy nedozvíme, jestli se Max vůbec někdy na svoje záznamy dívá. A tím pádem ho snad ani nebolí, že ona to nikdy neuvidí. A ona sama? Nezeptá se.
Pak se objeví Luciin slepý milenec. Max oba trpně pozoruje a tiše a tajně natáčí. Pokud by Má kamera a já měla jasný žánr, mohlo jít o bezkonkurenčně nejlepší momenty kina. Díky žánrové rozpolcenosti je však výsledný pocit dvojaký.Dle vnějších znaků se Loizillon snaží o komedii - surrealistické posáže a opakující se hudební motiv sugerují bezstarostnost a lehkost. Soualemova skřípnutá vizáž pak pěkně kontrastuje s kritickými postřehy. Maxovy vztahy jsou ale zachyceny spíše jako drama.
Zásadní problém však je charakter hrdiny. Max všemi scénami proplouvá s palcem na spoušti a nic jiného jej příliš nezajímá. Scénář totálně rezignuje jednak na pochopení stavu Maxovy duše (natož duše někoho dalšího) a nevyniká ani co se nápaditosti děje týče.
Připadá mi, že pro Loizillona je Max zejména možnost instantního triku na diváka – no, nepolitujte ho, když ho zmlátí slepci! Je tak přátelský, bezbranný, hodný. Anebo je to jenom egoista? Sobec, který chce zabít holku jenom proto, že ho zradí? (Neboť naprosto netušíme, co to s ním vlastně dělá – že by Loizillon sázel jenom na nějaké obecně sdílené „hodnoty“?)
Neustálou přítomnost hrdiny a jeho hlasu, ale nikoli jeho obličeje mi Má kamera a já připomíná jiný frankofonní biják P.P. Renderse -Thomas je zamilovaný), což byla sci-fi, ve které hrdina komunikuje se světem jen pomocí počítače a kamera až na vyjímku sledovala právě jenom monitor a dění v něm.
Posedlostí natáčením je Má kamera a já velmi aktuální, neboť s nástupem digitálních fotoaparátů a pokročilých mobilů zase vzrostl nátlak na receptor zaznamenávání a točení. Škoda jen, že si Loizillon počíná spíše jako majitel nové kamery, než jako zkušený filmař.
