V roce 1991, kdy vyšlo album Loveless od My Bloody Valentine, bylo režisérce Ztraceno v překladu Sofii Coppolové dvacet. V roce 1985, kdy se na pultech objevilo Psychocandy od Jesus And Mary Chain, čtrnáct. Dospívání ohraničené milníky britské alternativní scény se na jejím vkusu nepochybně podepsalo: z obou desek nechala ve svém filmu zaznít po jedné skladbě a zbytek soundtracku osázela kousky, které inspiraci zmíněnými My Bloody Valentine nezapřou.
Ztraceno v překladu je hořkosladká komedie o dvou Američanech, dívce Charlotte a stárnoucím herci Bobovi, kteří se v Tokiu, kam je zavál osud či práce, cítí stejně bezradně jako ve svých životech. Je to film o těsném míjení, letmých dotycích, neuchopitelnosti a nekonečném krasosmutnění - a takový je i jeho soundtrack. Sestává většinou z instrumentálních kompozic na pomezí scénické hudby a jemnou atmosféru snímku doplňuje naprosto kongeniálně.
Nejčastěji je zde zastoupen Kevin Shields: čtyřikrát sám za sebe a jednou pod hlavičkou My Bloody Valentine, jichž byl hlavním mozkem. Jeho sólové kousky jsou křehké, atmosférické, zasněné, spíše jen textury zvuků než "celé" písně. Goodbye zní jako zvonění kosmických sfér a snad nejlépe ilustruje něžné proplétání osudů hlavních postav. Cinkavá Ikebana zase pracuje s decentními klávesovými plochami a ne nepodobná Are You Awake? k témuž modelu připojuje taneční rytmus. Zpívaná City Girl s rozostřenými kytarami a živými bicími je potom regulérní písničkou, která jako by vypadla právě z Loveless.
Decentně posmutnělé, křehké a podložené klávesovými plochami jsou většinou i ostatní položky soundtracku - například instrumentálky Fantino Sebastiena Telliera nebo Tommib od Squarepushera. Duo Roger Joseph Manning, Jr. a Brian Reitzell se postaralo o hybnější On The Subway a o skladbu Shibuya, která ke všudypřítomné melancholii přidává ještě zvláštní moment naléhavosti či napjatého očekávání.
Pohříchu jediným příspěvkem z Japonska, kde se film odehrává, je Kaze Wo Atsumete od projektu Happy End - krásná, japonsky zpívaná balada vybrnkávaná na akustické kytary, ke kterým se brzo připojí roztomilé hammondky. Mnohem orientálnějším feelingem však disponuje věc Alone in Kyoto z pera pařížského dua Air (ti dělali celý soundtrack k režijnímu debutu Coppolové Virgin Suicides/Smrt panen). Z Francie pochází i skupina Phoenix, jejíž Too Young loví v kultivovaném popu 80. let.
A pak jsou zde tři naprosté vrcholy. První z nich představuje skladba Girls od Death In Vegas, která zazní při Bobově příjezdu do Tokya; její elementární kytarová figura, éterické ženské vokály a pomalu nastupující velebné bicí vyvolávají stejný efekt jako ve vizuální rovině zpomalené jízdy taxíkem mezi neony Tokia. Druhé dva vrcholy, kolem nichž se rozkládá nejen celý soundtrack, nýbrž i celý film, jsou v úvodu zmíněné klasiky Sometimes a Just Like Honey. Nepřekonatelná Sometimes s pološeptaným zpěvem, rozostřenou zboosterovanou kytarou, akustickými aranžemi a klávesami v pozadí nachází ve zdánlivém hluku tolik krásy a něhy, až je to k nesnesení. Just Like Honey funguje podobně: nad žhnoucí kytarové vazbení staví sametový vokál a neudržitelnou vášeň v refrénu korunuje ženským zpěvem.
Skrytým bonusem CD je Bobova (Bill Murray) přiopilá interpretace letité More Than This od Roxy Music. Těchto úryvků z klíčové scény, v níž se spolu hrdinové filmu sbližují pomocí karaoke, mohlo být na soundtracku víc. Ale to je taky asi jediná věc, kterou mu lze vytknout.
Seznam skladeb:
1. Intro/Tokyo
2. City Girl - Kevin Shields
3. Fantino - Sebastien Tellier
4. Tommib - Squarepusher
5. Girls - Death In Vegas
6. Goodbye - Kevin Shields
7. Too Young - Phoenix
8. Kaze Wo Atsumete - Happy End
9. On the Subway - Roger Joseph Manning, Jr., Brian Reitzell
10. Ikebana - Kevin Shields
11. Sometimes - My Bloody Valentine
12. Alone in Kyoto - Air
13. Shibuya - Roger Joseph Manning, Jr., Brian Reitzell
14. Are You Awake? - Kevin Shields
15. Just Like Honey - The Jesus And Mary Chain
16. More Than This - Bryan Ferry
Hodnocení: 90%
