Mezi očekávané snímky festivalu patřil bezpochyby poslední film Clauda Millera Lili, který byl letos vybrán také do soutěže festivalu v Cannes. Režisér se inspiroval Čechovovou hrou Racek, jejíž děj přenesl do současné Francie a navíc zasadil do prostředí filmařů. Nicméně slabinou celého příběhu se nakonec stalo prolnutí s poetikou děl Françoise Truffauta, který je Millerovým velkým vzorem. Bohužel ani obsazení hlavních rolí známými herci (např. Nicole Garcíová, Bernard Giraudeau, Julie Depardieuová a ve vedlejší roli Michel Piccoli) nezabránilo křečovitosti některých scén.
Asi půltucet hlavních postav tráví první část filmu na bretaňském venkově, kde se postupně seznamujeme s propletencem vztahů mezi nimi. Julien, syn známé herečky Mado, se chce stát filmařem. Neúspěšně končí jeho pokus ukázat svůj první film rodině a známým. Tím se ještě více vyhrotí nevyrovnaný vztah mezi ním a matkou. Navíc pohrdá kariérou jejího přítele Brice, který je úspěšným režisérem. Julienova dívka Lili je erotickým symbolem smyslnosti a nevinnosti, čímž si postupně podmaní většinu mužů v domě. Protože touží po filmové kariéře, podlehne Bricovi, s nímž uteče do Paříže. Její čin dožene Juliena k (neúspěšné) sebevraždě. V tuto chvíli děj v podstatě končí, i když divák ještě sleduje osudy hlavních postav v Paříži po několika letech. Ale druhá část filmu až nápadně připomíná Truffautův film Americká noc. Julienovi se totiž podaří realizovat svůj sen a může natočit první celovečerní film, jehož námětem jsou právě události osudného léta. Při této příležitosti se všichni protagonisté „venkovské“ tragédie scházejí, aby si v rámci možností dovyjasnili vztahy mezi sebou.
Film Lili byl poměrně vstřícně přijat již při svém uvedením v Cannes. Žel asi jeho nejzajímavější části je pohled do filmového zákulisí, kde se ale zase nic podstatného pro příběh samotný nestane. Právě tato dramatická nevyrovnanost diváka vyvede z míry a možná i znechutí. Čechov do své hry dokázal vložit atmosféru ruského venkova a jeho postavy se zabývají skutečnými problémy. Zatímco Claude Miller jaksi podivně vyabstrahoval realitu a ponechal tak své hrdiny v nejistotě. Omluvou by mu mohlo být, že prostřednictvím Julienových výroků se zamýšlí nad smyslem zobrazování reality ve filmu vůbec a je-li tento moderní Rimbaud jeho vzorem, pak dochází k závěru, že film tu není proto, aby odrážel naši realitu. To beze zbytku ve svém filmu předvádí. Především v druhé „filmové“ části se nelze zbavit pocitu, že je to vše jedna velká hra.
Millerovi se bohužel nepodařilo dosáhnout působivosti jeho předchozích filmů a český divák by si mohl myslet, že takový snímek je ukázkou francouzské kvalitní produkce. Lili je méně podařeným dílem novodobého klasika francouzského filmu. Odkazuje na poetiku Truffautových filmů a atmosféru Clauda Sauteta, k čemuž využil Čechovova Racka. To asi bylo zbytečné, protože nakonec nejpřínosnějším vkladem se jeví úvahy nad světem filmu a jeho morálkou. Claude Miller se možná již příliš dlouho nechává unášet svým filmovým vzorem a začíná trpět inspirační vyčerpaností. A tak se tento jeho poslední film pro svou stylovou zanedbanost stává v určitých momentech až nesnesitelným, o čemž svědčil i smích publika během jedné z rádoby nejsmutnějších scén filmu.
