Dramatická rekonstrukce skutečných událostí ze slunného rána 11. září 2001 Let číslo 93 (United 93) se v režii Paula Greengrasse mění v nekompromisní masomlýnek, nervorváč a kostimlat. Tohle je filmové butó: s minimem ohňostrojů a kečupu, zato s maximální intenzitou a soustředěním dosahuje Greengrass ohromujícího diváckého citového vypětí.

Nikdo přesně neví, co se tehdy v časném dopoledni na lince letu United Airlines číslo 93 z Newarku v New Jersey do San Francisca doopravdy stalo. Existují svědectví, existuje audio záznam z kabiny. Existuje rýha v zemi, pomník těch, kteří na palubě zemřeli. Záměrně neříkám „obětí“, protože tito lidé obětmi nebyli – údělu obětí se odvážně vzbouřili. Na rozdíl od cestujících dalších tří unesených letadel se pokusili vzít osud do vlastních rukou.

S vědomím skutečnosti dané tragédie pracuje Greengrass velmi umně. Nehraje na city, neobjevuje divákům Ameriku. Nevytváří žádný hrdinský dramatický oblouk: sleduje nenadálé zlo a partu chlápků a ženských, kteří se mu snaží zabránit. A ve vleku paradokumentárního sledování akce, která se valí s rychlostí laviny, má Greengrass čas na to přiřadit svým hrdinům přesné prvky lidského chování, s nimiž se dokáže divák identifikovat lépe, než kdyby šlo o nějaké hollywoodské modely.

Ocitáme se na newarském letišti, kde se letadlo na lince 93 pomalu chystá ke svému dalšímu letu. Sledujeme rutinu technické prohlídky, zaslechneme běžnou konverzaci letušek. Vidíme pasažéry přijíždět na letiště, naposledy telefonují známým a obchodním partnerům, procházejí kontrolou, usazují se na palubě. Všechno je celkem normální. Jenom ti čtyři cestující v první třídě vypadají trošku napnutě a ustaraně… Na kontrolní věži a ve středisku letové kontroly jsou mezitím na pořadu dne obvyklé problémy. Jedním z nich je i hustý ranní provoz, jenž nakonec zpozdí odlet 93 o půl hodiny. Drobná nervozita na palubě letadla čekajícího na ranveji se proplétá s předzvěstí blížící se katastrofy: jedno z miliónu letadel na radaru střediska přestane odpovídat…

Paluba 93, kontrolní věž a letové středisko jsou základními jevišti Greengrassova převážně interiérového dramatu. V první části režisér sleduje únos prvních letadel, jejich přeměnu na zbraně teroristů a nakonec i jejich neslavné konce – a to optikou letového personálu. Tito lidé, obvykle zodpovědní za provoz na obloze, jsou náhle zcela bezmocní a mnohdy nezbývá, než se zalomenýma rukama sledovat CNN. I členové armádního velení jsou drženi v napětí a nejistotě, když prezident, lapený při exkurzi ve škole s obráceným slabikářem nevydává rozhodnutí. Greengrass si všímá paranoie, kterou teroristé vyvolali. Když se přestane hlásit další z letadel, vidíme obrázek z radaru Východního pobřeží, na němž září víc letadel, než hvězd na srpnové obloze. A vidíme taky operátora, který se chytá za hlavu a ptá se které letadlo by ještě mohlo být uneseno… a jak tomu zabránit… bezmoc je v těchto chvílích víc, než hmatatelná.

Ve druhé polovině snímku se přesouváme téměř výhradně na palubu letu 93. Posádka se brzy dozví o únosu a konci tří jiných letadel, a tak když se teroristé zmocní letadla, tuší co je čeká. Cestující se to dozví taky. Od letušek a z tajných telefonů s blízkými tam dole na zemi. Postupně se mužové domluví na nutnosti něco dělat: pokusit se teroristy přemoci.

Herci působí v Letu číslo 93 jako ansámbl. Je to dáno příběhem bez centrální figury + tím, že Greengrass vybíral neznámé tváře. V režijní práci Greengrass využívá silných pomůcek: děj zhušťuje do délky odpovídající přímému přenosu a snímá jej dokumentárním stylem. Těkavá kamera Barryho Ackroyda staví diváka do přímého účastníka všech událostí. Střih nečeká na to až někde vyhrknou slzy: tohle je sjezd divokého potoka z vrcholku Mount Everestu a tady není čas na úsměvy do objektivů. Zdrcující film.