Krzystof Kieślowski

je nejvýraznějším představitelem druhé generace filmařů polského „kina morálního neklidu“. Narodil se roku 1941 ve Varšavě, zemřel po operaci srdce v roce 1996. Pražské kino Aero uvádí přehlídku jeho tvorby, která zahrne celovečerní a krátké filmy (Pohledem nočního hlídače, Sedm žen, Nemocnice, Mluvící hlavy) a režisérův medailon Mám se jakž takž (1995, režie K. Wierbicki). Do prvního období Kieślovského tvroby vedle krátkých dokumentárních filmů s prvky stylizace patří středometrážní První láska (1974) o vstupu mladých milenců do dospělosti. Televizní snímek Personel (1975) předjímá Kieślowského celoživotní snahu o demaskování společenských klišé (zde jde o pohled do divadelního zákulisí). Režiséra proslavil film Amatér (1979) s Jerzy Stuhrem v hlavní roli muže, který natáčením neradostné reality „komplikuje“ život ostatním i sobě.

Mimořádným Kieślowského dílem je Náhoda (1981) s Boguslawem Lindou v hlavní roli. Film Bez konce (1985) je duchařskou historkou s vážným podtextem nedořešených politických procesů v Polsku. Koncem 80. let natočil Kieślowski pro polskou televizi seriál hodinových příběhů Dekalog (I–X), moderní aktualizaci jednotlivých bodů křesťanského Destera přikázání. Dvě povídky rozvedl i do celovečerních filmů (Krátký film o lásce, Krátký film o zabíjení).

V devadesátých letech se Kieślowski věnoval koprodukčním projektům s Francií. Dvojí život Veroniky (1991) popisuje paralelní existenci dvou dívek shodných povah v Polsku a ve Francii. Trilogie Tři barvy: Modrá (1993), Bílá (1993) a Červená (1994) se inspirovala barvami trikolory a heslem Volnost, rovnost, bratrství. V přehlídce není uváděn režisérův celovečerní debut Jizva (1976), objevuje se zde ale francouzsko-německý snímek Heaven, natočený Tomem Tykwerem podle Kieślowského scénářů chystané trilogie Nebe, Peklo, Ráj.

Kino Světozor uvádí ve středu 25. 8. jako speciální uvedení film Umělcova smlouva britského režiséra Petera Greenawaye z roku 1982 (výjimečná příležitost zhlédnout tento snímek znovu na plátně).

Peter Greenaway

Kultovní filmař-inscenátor se narodil ve Walesu v roce 1942. Studoval malířství a k filmu se dostal jako nadšenec bez náležité profesní průpravy. Prvotní metoda manýristického hromadění faktů do kaleidoskopických scén se pro něho stala tvůrčím východiskem, ke kterému se vrací i v pozdějších obdobích. První polovina 80. let znamená v Greenawayově tvorbě částečné přizpůsobení se filmařské konvenci, aniž by se však vzdával originality (např. Umělcova smlouva). Greenaway není klasický typ filmaře vyprávějícího lineárním způsobem běžný příběh. Jeho snímky jsou vždy analytické, často se utkvěle soustřeďují jen na jedno téma a kolem něho budují mýtus. Režisér se bohatě inspiruje výtvarnými předlohami a architekturou, výsledná struktura jeho děl je vícevýznamová a mnohovrstevná. Experimentuje (mnohdy samoúčelně) s filmovým obrazem, herce využívá jako manipulovatelné figury a objekty, s chutí improvizuje při natáčení i ve výsledném střihu. Délka jeho snímků je mnohdy nadprůměrná (např. Fallové). Jeho díla jsou proto ve výsledku spíše antifilmy než klasickými filmy, mají však inspirativní vliv na diváckou obec. Ta se ovšem v Greenawayově případě tvoří zejména ze zasvěcených nadšenců.

Veškerou Greenawayovou tvorbou prochází motiv sexuality (ctitelky Ewana McGregora by si neměly nechat ujít film Kniha snů). Pro své náměty našel Greenaway pochopení u nizozemských producentů, jeho pozdější snímky vznikají pravidelně jako koprodukce více evropských zemí. V českých kinech se některé jeho filmy již objevily, převážně však v klubové distribuci nebo na přehlídkách (Letní škola). V roce 1995 se konala v rámci pražského festivalu Zlatý golem velká Greenawayova retrospektiva s jeho osobní účastí.