Film režisérky a scenáristky Julie Bertuccelliové, vznikl ve francouzsko-belgické koprodukci, ale pojednává především o Gruzii. Tam se započíná příběh jedné rodiny, inspirovaný skutečnou událostí. V běžném bytě žije generace tří žen: babička Eka, dcera Marina a vnučka Ada. S výjimkou Mariny je jejich svět bez mužů: více než osmdesátiletá babička je vdovou a studentka Ada si ještě přítele nenašla, i když na nezájem okolí si nemůže stěžovat. Marina ovdověla (poté, co manžel odešel válčit do Afghánistánu). Má přítele Tengize, s nímž nebydlí, ale prodávají spolu cetky na bleším trhu. Dříve do jejich domácnost patřil i syn Eky Otar, odešel však do Francie za snazším výdělkem. Do Gruzie rodině pravidelně telefonuje, do dopisů nezapomene vložit bankovku. Eka, velká obdivovatelka francouzské kultury, přijímá tyto vzkazy milovaného syna s nadšením; dá se říci, že se Otar stal smyslem jejího života.
Jednoho dne v bytě zazvoní telefon a Otarův přítel sdělí Marině tragickou zprávu: Otar měl těžký úraz a naděje na přežití je malá. Když úřady potvrdí jeho smrt, stojí Marina a Ada před nesnadným úkolem sdělit smutnou novinu babičce. Eka je předejde: chce napsat Otarovi dopis. Matka i dcera se rozhodnou pro milosrdnou lež - babička se nesmí dozvědět pravdu.
Film Když Otar odešel je celovečerním hraným debutem Julie Bertuccelliové, která dosud natáčela dokumentární snímky a asistovala režisérům zvučných jmen: Otaru Ioselianimu, Krzysztofu Kieślowskému, Bertrandu Tavernierovi a dalším. S Gruzií se seznámila prostřednictvím Ioselianiho a tato země ji okouzlila a zaujala. Filmem vyjádřila i svůj vztah k rodné Francii, s níž má Gruzie odedávna velmi dobré vztahy. Francouzskou kulturu v příběhu protěžuje babička Eka, která však ve svých vzpomínkách nedá dopustit ani na Stalina. Její generaci dokázal zajistit slušnou životní úroveň, což o současných politicích říci nemůže (stejně jako většina Gruzínců). Ada poslouchá babiččiny vzpomínky s nadhledem, i pro ni je ale obtížné vyrovnat se s vypínáním elektrického proudu, teplé vody a nedostatkem příležitostí k vhodnému zaměstnání. Občas díky znalosti francouzštiny tlumočí, na rozdíl od svých vrstevníků však o odchodu do ciziny neuvažuje. S ještě menšími perspektivami může počítat její matka Marina. Patří ke generaci, které z cizích jazyků vštípili jen ruštinu, po rozpadu SSSR ovšem odmítanou - v zemi se mluví hlavně gruzínsky.
Z filmu Julie Bertuccelliové se dovídáme, že život v současné Gruzii není lehký. Přesto je vyprávění přes svou existenční naléhavost značně poetické. Režisérka se vedle sociálních problémů svých hrdinek zajímá také o jejich každodenní rituály, k nimž patří v duchu dávné kavkazské tradice i sezení u jednoho stolu. Jako dokumentaristce se Bertucelliové dobře daří proniknout do intimity rodinného kruhu, na čemž mají zásluhu i představitelky hlavních rolí. Hrají natolik sehraně a uvolněně, že vytvářejí dojem skutečné rodiny.
Originalitou postavy zaujme nejvíce Esther Gorintinová (babička Eka). Téměř devadesátiletá herečka se na plátně objevila teprve v roce 1999, kdy zazářila u Emmanuela Finkiela v jeho Voyages. Poté dostala řadu dalších nabídek a natáčí jeden film ročně. Eka představuje v rodině přirozenou autoritu, vůči které není lehké se vzepřít. Svou pozici obhajuje moudrostí stáří, nemá však daleko k paličatosti či výstřelkům, k nimž patří projížďka na ruském kole v lunaparku, vychutnaná s cigaretou v ruce. Svou samozřejmostí Eka popuzuje dceru Marinu (gruzínská herečka Nino Khomassouridzeová), s vnučkou Adou si naopak dobře rozumí.
Adu zahrála Ruska Dinara Drukarová (žije již několik let v Paříži) s osobitým, prostým půvabem, založeným na hubené postavě a splývavých, jednoduše upravených vlasech. Ada setrvává v napětí, které jednak pramení z nevyzrálosti mládí, ale i z rodinného a společenského prostředí, posléze ze zatajování strýčkovy smrti. Přístupu k životu ji naučí Eka; která ze zkušenosti ví, že je lepší plně prožívat svou přítomnost, než si něco plánovat. Pro babičku není problém ani ve svém věku letět do Paříže, aby se tam setkala s Otarem, když podezřele dlouho nezatelefonoval...
Režisérka sleduje své hrdinky s velkým pochopením, snad i díky filosofii, kterou jako univerzitní obor absolvovala ještě před začátkem své filmové dráhy. V jejím autorském přístupu postihneme sympatie zejména k Adě a k jejímu vykročení do života v závěru filmu.
Snímek Když Otar odešel se pravděpodobně nestane událostí sezóny; na to je příliš intimní a v některých pasážích možná i zdlouhavý. Vnímavému divákovi by však mohl přinést silný, nevšední zážitek z konfrontace dvou vzdálených kultur i z kultivovaně zachyceného rodinného dramatu. Bertuccelliová film zvládla v nelehkém žánru smutné komedie, aniž by tématu zůstala co dlužná, což je u debutu výborný výsledek.
