Kat

Nejdřív Falcon posouval premiéru dál a dál a nakonec se rozhodl Kata do českých kin nepustit vůbec. Jistě, Kat není tak průzračně popcornový jako Spider-Man 2, nemá za sebou velká jména jako Hulk a nevznáší se nad ním ani odér "tak trochu jiné komiksové adaptace" jako nad X-Men. A navíc měl tu smůlu, že v USA vyrazil do distribuce ve stejný týden jako Kill Bill 2. Přitom je Kat možná nejlepším a nejstylovějším filmovým komiksem celé téhle současné vlny.

Kat – The Punisher – je postava, která se dostala na stránky komiksu od Marvela v roce 1974. O patnáct let později spatřila světlo světa filmová verze se švédským bijcem Dolphem Lundgrenem v hlavní roli a po dalších patnácti letech došlo na remake; tentokrát se do kostýmu Kata oblékl Thomas Jane (Pavučina snů, Magnolia). Režie se ujal debutující Jonathan Hensleigh, scenárista takových filmů jako Armageddon nebo Smrtonosná past 3.

Kat býval Frankem Castlem, agentem FBI, který při jedné akci zavinil smrt syna drogového bosse Howarda Sainta (John Travolta). Saint, podněcovaný k ještě větší pomstychtivosti manželkou Livií (Laura Elena Harringová), na oplátku pošle zabijáky na Franka a celé jeho příbuzenstvo, příhodně shromážděné na rodinném dýchánku. Frank masakr jako zázrakem přežije a nastoupí cestu odplaty. Jednoduché jak facka – až na to, že Kat, jak si teď Frank říká, o sobě neuvažuje jako o mstiteli, nýbrž jako o právoplatném vykonavateli trestu na těch, kdo se provinili proti spravedlnosti. Nám to může být jedno; důležité je, že se Kat usídlí v baráku na periferii, obývaném kromě něj ještě třemi padlými existencemi, dá do kupy sebe i arzenál a spektakulárním způsobem splní, co si předsevzal.

Původní komiks neznám, ale film je komiksový až za ušima. V tom nejlepším slova smyslu: je přímočarý, zjednodušený, pracuje se stereotypy, přehání, ale neironizuje ani sebe, ani žánr. Vytváří vlastní svět, ve kterém věci dávají smysl, aniž by do sebe musely nějak zvlášť logicky zapadat. Nemá ambice měnit dějiny nebo dělat umění – chce jen na dvě hodiny odvést pozornost diváka někam, kde jsou věci jednodušší než v reálném světě. Důležité však je, že režisér Jonathan Hensleigh tomu filmu dokáže dodat vlastní "ksicht", autorský záměr, zkrátka duši, která jej staví nad masu hollywoodských filmů dělaných na efekt a pro peníze.

Klíčovým postupem Kata je, že se neustále pohybuje v šedé zóně mezi vysokým a nízkým a smrtelnou vážností a nadsázkou, ale přitom nedává nápovědy, jak má ctěný zakupitel lístku tu kterou scénu chápat. Zatímco Spider-Man 2 pravidelně střídá (a pečlivě odděluje) akci, hrdinský patos, romantiku a humor, aby si divák postupně a tedy nerušeně ukojil všechny choutky, což připomíná Ein Kessel Buntes či estrády na Nově, Kat dělá všechno najednou: jako správný pokleslý žánr míchá dohromady kousek toho a kousek tamtoho, jak je zrovna libo, aby nakonec dosáhl neodolatelného šarmu vesnického podvraťáka. Zároveň se mu však daří udržovat jednotné - a to dost temné - základní ladění. Oceněníhodným faktorem se v těchhle časech stává rovněž stará dobrá ruční práce, kterou Kat preferuje před záplavou dnes už tak nudných digitálních efektů.

Díky tomu, že je Kat tak stylově čistý, spousta míst v něm může na postmodernou zkaženého diváka působit lacině - podobně jako třeba Tenkrát na Západě na člověka, pro kterého kinematografie začíná v 90. letech. Pětačtyřicet minut trvající expozice je možná trochu dlouhá, akcentace Frankovy lásky k rodině jistě jen předznamenává blížící se tragédii a romanticky zarostlý a zjizvený Thomas Jane těch drsných pohledů taky dodává na kila. Ale takhle to Hensleigh chce, protože takhle je to komiks. Stejně jako ty trpitelské flashbacky, věty typu "nedovol svým vzpomínkám, aby tě zabily", silueta svalnatého muže na hořícím pozadí nebo "podpis" z aut v plamenech.

Protože i když v Katovi není nikdy jednoznačně patrné, na jaké vlně zrovna jede, nelze jeho kvality odmáznout jako kouzlo nechtěného: Hensleigh ví, co dělá. Žádnou náhodou totiž nedocílíte něčeho tak nebetyčně originálního a zábavného, jako je sekvence, v níž se bitka Kata s ultrakomiksovým borcem v námořnickém tričku prostříhává záběry z vedlejší kuchyni, kde loserští spolubydlící tancují na operetu. Jiným momentem hraničícím s genialitou je scéna "díkuvzdání", kdy se archetypální padlá děva Joan (Rebecca Romijn-Stamosová) zpovídá ze svého života: to už Hensleigh balancuje na ostří břitvy, ale ani tady nedá zelenou jasné ironii, takže jste to pořád vy, kdo rozhoduje, jak se budete cítit. A scéna s mariachim a "zastřelením nožem"? Ryzí komiksové blaho. Mezi přímočařejší, ale pořád ještě pádné důkazy Hensleighovy režijní jistoty patří například dusivá paralelní montáž před masakrem Frankovy rodiny nebo střídmé užívání hudby.

A pro ty, kterým je nějaká žánrová čistota celkem ukradená, je tu pořád ještě několik výtečných akčních sekvencí, explozivní závěr a hlavně skvělý casting. Thomas Jane má v titulní roli charismatu na rozdávání, John Travolta se coby slizký Saint zase jednou pořádně našel, Laura Elena Harringová (Mulholland Drive) je rozmazlenou ženuškou k pohledání a Rebecca Romijn-Stamosová po Femme Fatale znovu dokazuje, že umí opravdu hrát. Zkrátka se na to podívejte sami a uvidíte po dlouhé době film, který se umí brát adekvátně vážně.