Chcete se potkat s duchem? Tuto výsměšnou větu á la teleshopping uslyšíte v Kaïru několikrát.
Tokio. Současnost.
Kamarádova podivná sebevražda předznamenává peklo.
Záhrobí se přeplnilo a praská ve švech. Mrtví se začínají objevovat živím, a ti brzy po kontaktu umírají v zimě a děsu.
Podobně jako v jiném japonském horroru Ringu i tady je v popředí moderní médium. Jestliže Ringu je o videokazetě, jejíž sledování diváky „infikuje“, pak v Kaïru Kiyoshiho Kurosawy tuto roli přebírá internet. Zdánlivě komunikační, zároveň odcizující.
Duch se připojuje samovolně, zvenku. Obrazovku vyplní cukavý video přenos. Zatímco ale v Ringu je video jediným šiřitelem nákazy, je internet v Kaïru jenom jádrem vzniku nákazy.
A jednou vypuštěné duchy zastaví jen jedno- červenou páskou zalepit okna a dveře v místě, kde se vyskytují. Tzv. Zakázaná zóna se rozšiřuje…
V centru horrorově katastrofického příběhu stojí dvě skupinky mladých Tokijců. Přes web se dostanou ke kontaktu s duchy a je potom jen otázkou času, aby se přeživší setkali.
Vyprávění přitom není nijak extra rychlé. Najde se místo na úvahu o internetových vztazích, která charakterizuje myšlenkový rámec celého díla- čím opuštěnějším, než internetem, by se duchové měli šířit?
Jde také o hlubší pohled na postavy, které nejsou jenom pištícími dvojrozměrnými příšerkami.
Jedinou slabost filmu spatřuji v úvodním velkém množství hrdinů a v nejasném nastavení celé vyprávěcí osy. Během závěrečné čtvrthodinky se totiž alespoň třikrát zdá, že už bude konec.
Jako v každém dobrém horroru, i v Kaïru jde především o to, co není vidět. Divák i hrdina se bojí něčeho hmotného. Bojí se zohavené figury, záblesku anebo zvuku.
Kiyoshi Kurosawa si s těmi klasickými horrorovými prvky nádherně hraje. V napjaté chvíli stačí rozrušit obraz á la web-cam. Holky budou řvát „Ne“, když se uzávěr od kanystru odkutálí do „zakázané zóny“ a kluk se tam za ním odhodlá jít.
Kurosawa rád nechává prostor za střihem publiku, které si ho rádo vyplní svými individuálními představami.
Režisér dbá na vyprávění obrazem. Ačkoli náhodného diváka zaučí do tajů ovládání PC, co je možné zobrazit, je v obraze. Zajímavá je práce s video přenosem.
Přes množství techniky a digitálních efektů označuje Kurosawa místo, kde člověk skonal sežehlou zemí, či stěnou. Oheň je, stejně jako voda, velmi sugestivní. Velmi naléhavý. A zároveň oproti technice poněkud vulgární. A skutečný.
Střihová skladba je v Kaïru účelná, nedočkáte se žádných urychlovacích sekvencí, jak by třeba šel vyplnit čas při té „výukové“ pasáži.
Delší záběry ve chvílích napětí střídají kratinké video záběry z obrazovek napadených počítačů a podobně. Jako celek to působí velmi stylově.
A ostatně jedině pekelně přesným, striptýzovým střihem a obepínající hudbou +vrzavými zvukovými efekty uděláte z horroru HORROR.
Kurosawa to v Kaïru má. Pokud máte rádi horrory bez happy-endu, kde nejsou žádné hyper nadané děti, nebo prudiví neklidně zemřelí, pak tenhle film je pro vás.
Nezbytný.
Ve zkratce:
A s tím duchem, s tím se potkáte tak, nebo tak!