Navždy půvabná herečka patří už mnoho let k největším hvězdám francouzské kinematografie. Uznání se všestranná Binocheová, vynikající v úlohách snivých dívek s hluboce raněnými city i vnitřně silných žen, odhodlaných bojovat s protivenstvími života, dočkala na obou stranách Atlantiku – je držitelkou Césara za drama Tři barvy: Modrá (1993), za úlohu obětavé sestřičky Hany ve válečné romanci Anglický pacient (1996) získala Oscara.

Juliette Binocheová se narodila 9. března 1964 v Paříži v typické umělecké rodině – její matkou je herečka Monique Stalensová, otcem sochař a divadelník Jean-Marie Binoche. A tak jako u Juliette nepadlo jablko daleko od stromu ani v případě její sestry, fotografky a herečky Marion Stalensové. V patnácti letech nastoupila Binocheová na Státní konzervatoř dramatického umění. V roce 1981 ale školu předčasně opustila, aby se mohla naplno věnovat divadelní a filmové kariéře. Na plátně se Binocheová poprvé ukázala díky drobné roličce v dramatu Liberty belle (1983), v televizním snímku Fort bloqué (1985) získala první hlavní úlohu. Filmoví diváci však Binocheovou výrazněji zaznamenali až coby sexuálně otevřenou herečku Ninu v melodramatu Andrého Téchiného Schůzka (1985). Za svůj výkon získala první (z dosavadních sedmi) nominací na francouzskou výroční cenu César a obdržela Cenu Romy Schneiderové, určenou mladým hereckým talentům. V polovině osmdesátých let vynikla v rolích mladých nekonvenčních žen a dívek – jako tulačka Juliette v podobenství Jeana-Luca Godarda 'Je vous salue, Marie', mladičká milenka kriminálníka Freda v thrilleru Adieu Blaireau, či jako prchlivá adoptivní dcera v dramatu La Vie de famille (vše 1985).

Další výrazné úlohy Binocheová ztělesnila v kriminálním dramatu Zlá krev (1986), v němž vytvořila nerovný milenecký pár s Michelem Piccolim, a především ve své první americké produkci, filmové adaptaci románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí (1988). Úloha emocionálně založené fotografky Terezy, osudově zamilované do přelétavého lékaře Tomáše (Daniel Day-Lewis) přinesla Binocheové celosvětovou proslulost a přiřadila ji k nejvýraznějším francouzským herečkám. A už takřka dvě desetiletí se Binocheová dokázala na výsluní udržet. Návrat do francouzského filmu se nesl ve znamení druhého setkání Binocheové s režisérem Léosem Caraxem (po Zlé krvi) – niterného romantického dramatu Milenci z Pont-Neuf o lásce cirkusáka bez domova Alexe (Denis Lavant) a slepnoucí malířky Michele. Intimní psychologické snímky, často s milostnou či erotickou tematikou, ostatně provázejí Binocheovou po celou dobu její herecké kariéry – filmaři v ni nalezli záhadnou ženu, která se osudem usedlého politika (drama s Jeremym Ironsem Posedlost, 1992) i dívku podléhající kouzlu démonického rozervance (adaptace románu Emily Brontëové Bouřlivé výšiny, 1992, s Ralphem Fiennesem).

Jednu z nejvýraznějších úloh získala Juliette Binocheová v trilogii Krzysztofa Kieslowského Tři barvy. Ztělesnila v ní hudební skladatelku Julii Vignonovou, která se těžce srovnává se ztrátou manžela a malé dcerky. Za první část triptychu psychologických dramat, nesoucí podtitul Modrá (1993), získala Volpiho pohár na benátském filmovém festivalu a Césara; v dalších dvou dílech – Červené (1994) a Bílé (1994) – se ale objevuje už jen epizodně. Z dalších psychologických snímků s výraznou hereckou účastí Binocheové pak musíme zmínit životopisné drama Děti století (1999), v němž se představila jako spisovatelka George Sandová, či drama Prokletí ostrova Saint-Pierre (2000), kde se objevuje jako mladá manželka kapitána (Daniel Auteuil) vládnoucího na izolovaném ostrůvku, která najde zalíbení v odsouzenci na smrt. Dvojice snímků rakouského filmaře Michaela Hanekeho Binocheové přinesla úlohu nespokojené herečky Anne ve velkoměstské fresce Kód neznámý (2000) a roli manželky úspěšného televizního moderátora Georgese (opět Daniel Auteuil), jehož poklidný život je narušen cizím elementem v podobě výhružných videokazet, v psychodramatu Utajený (2005).

Tu a tam se Juliette Binocheová objeví také v některém z lehčích žánrů, jakými jsou romance, komedie nebo dobrodužné snímky. I v tomto případě se ale často jedná o ambiciózní titul, snažící se postihnout niterné pochody ústředních hrdinů. K takovým snímkům patřila romance Pohovka v New Yorku (1996), v níž se Binocheová představila po boku Williama Hurta, anebo o něco později milostná komedie Félix a Rose – Láska po francouzsku (2002), kde si zahrála společně s Jeanem Renem. Romantický motiv se nevyhnul ani historickému dobrodružství Husar na střeše (1995), v němž ztělesnila sličnou šlechtičnu Pauline de Théus, kterou svede náhoda do společenství s uprchlým italským důstojníkem (Olivier Martinez).

Hollywoodským produkcím se Juliette Binocheová často vyhýbá, odmítla například hlavní ženskou roli ve Spielbergově Jurském parku (1993) či v akčním thrilleru Mission: Impossible (1996). Přesto se v několika pozoruhodných amerických snímcích představila. V oscarovém hitu Anglický pacient (1996) Binocheová hrála sestřičku Hanu, která se stará o umírajícího hrdinu z titulu filmu (Ralph Fiennes); za svou úlohu jednu z prestižních pozlacených sošek ostatně sama získala. Za hlavní úlohu cukrářky Vianne, která probudí vášeň v obyvatelích malého francouzského městečka, v komedii Čokoláda (2000) byla Binocheová na Oscara „pouze“ nominována. Drama podle skutečných událostí, které se odehrály v Jihoafrické republice Country of My Skull (2004), ji svedlo do společného projektu se Samuelem L. Jacksonem. S režisérem Anglického pacienta Anthony Minghellou se napodruhé pracovně sešla v dramatu Dveře dokořán (2006). Role matek se jí pozvolna stávají osudem, připomeňme také psychologicky laděnou povídku Place des Victoires ze snímku Paříži, miluji tě (2006) a současně i drama Paříž (2008).

Přestože se nikdy neprovdala, má ze svých předchozích vztahů s profesionálním potápěčem Andrem Hallem a hercem Benoîtem Magimelem dva potomky, syna Raphaela (nar. 1993) a dceru Hannah (nar. 1999).