Žánrově čistý dokument bez komentářů nebo archivních vsuvek. Ačkoliv vzbudil velkou kontroverzi, osobní pohledy nebo přesvědčení režisérek se ve filmu neobjevují. Dialogy v obraze zachycuje hluboký rozpor mezi tradičními křesťany (rozhlasový moderátor Mike Papantonio hraje sám sebe) a evangelíky (Becky Fischerová, také sama za sebe). Obě strany vědomě používají mediální kampaně. Jejich přístup k víře, její roli ve společnosti a jejímu významu se ale liší velmi dramaticky.
Film otevírá plenérem Missouri a Kansas City, prominentní částí takzvaného Bible Belt (Biblického pásu) a neukazuje turistické atrakce, ale nudnou realitu každodenní skutečnosti. Jednou z mála možností seberealizace je evangelická víra. Pentecostal tu byli i dříve, ale co je nové, to je současný přístup k výchově dětí. KKK s bojem za čistotu rasy a krve se neuspěl, nyní tedy nastupuje boj o čistotu víry. Dvanáctiletý chlapec Levi, který se chce stát ministrem, to řekne jasně: „Byl jsem zachráněn v pěti letech… protože jsem chtěl víc od života.“ Staré americké paradigma, že každý chce být někým, je jednou z opor evangelické církve, které nejde o zachránění duší nebo dětí, ale o jejich využití k získání moci.
Becky Fisherová (Pentecostal Minister církve), hlavní protagonistka filmu, chválí předcházející film Ewingové a Gradyové Boys of Baraka. Režisérky proto dostaly všechna povolení natáčet a přístup do evangelických komunit. Pokud byste se po zhlednutí filmu divili, jak je to možné, zdá se, že se evangelíkům film zamlouvá. Becky a její spolupracovníci jsou otevřeně na bojové misi, která se týká indoktrinace dětí.
Na tlusté paní středního věku, s brýlemi v nemódním oblečení, není zjevná žádná osobní frivolnost až do momentu, kdy si opatrně upravuje draze zastřižený účes před přednáškou. Becky je profesionálka, a tudíž dobře placená. Je výkonná. Používá vizuální, odpudivé pomůcky – od gumových modelů lidského plodu i lidského mozku až po hudbu, tanec, křik a psychologický nátlak. Obdivuje teroristický výcvik. Becky Fisherová ve filmu říká: „Není divu, že s takovým tréninkem a disciplinou jsou mladí lidé ochotni umřít pro Islám. Chci vidět mladé lidi stejně oddané Ježíši Kristovi. Chci vidět, jak radikálně obětují svoje životy pro Evangelium, jako to tamti dělají v Pákistánu, Izraeli a Palestině a těch různých místech. Protože my máme, promiňte, ale my skutečně máme pravdu!” Věřící se fotografují s bustou Bushe, o kterém Fischerová říká, že přinesl skutečnou věrohodnost křesťanské víře. Děti slibují věrnost křesťanské vlajce.
Sedmdesát pět procent dětí evangelíků nechodí do školy, ale učí se doma. Řetěz ideologie není nikde oslaben. Ve školním roce navštěvují nedělní církevní školu a evangelické akce, v létě jedou na církevní tábor do Severní Dakoty k Ďábelskému jezeru (což není vtip). Záběry davové hysterie hlasitého vyznávání hříchů a hrozeb zatracení z Devil Lake vzbudily kontroverzi. Ted Haggard, vedoucí pastor církve, který filmařům vyhrožuje, má pět dětí a byl nucen odstoupit z týdenních konferencí s Georgem Bushem v Bílém domě i z církevního vedení poté, co se ukázalo, že platil za homosexuální sex a kupoval drogy.
Film mne nijak zvlášť nepřekvapil – viděla jsem již předtím nerůznější formy podobné indoktrinace – ani nevyděsil. Nikdy jsem nepochybovala, že konzervativní církev dělá všechno pro získání moci. Co mne ale opravdu překvapilo, byly reakce kritiků. Od těch, kteří se zamýšlejí nad tím, zda hysterické „ekstáze“ dětí vyvolané manipulací vůbec měly být nafilmovány, až po ty, kteří se podivují nad dlouhými záběry fast food a nudnými plenéry. Ne meritoriálně vůči filmu, ale vůči společnosti. Nevím, kde žijí, ale jako novináři by měli vědět trochu víc o zemi, ve které žijí a mít větší pochopení pro souvislosti. Místo pohrdání provincionálním životem s karbanátky, pivem a Pánembohem by měli vědět, že ač ne všichni jsou fanatiky, většina Američanů žije jinak než velká města na pobřeží, jinak reaguje, myslí a jedná. A jinak hlasuje ve volbách, kde má většinu.
Je to trochu rub mince filmu Little Miss Sunshine. Stejní lidé, jiné konce. Little Miss Sunshine dostává všechna možná ocenění, ačkoliv od skutečných lidí tohoto druhu by se kritici odtahovali s pohrdáním. Jesus Camp se nedostal zatím do kin, protože skutečnost je tu příliš reálná a bez happy-endu.
